Moře

… krátké jméno pro malý ostrůvek na dohled od toskánského pobřeží. Trajektem se na něj přeplavíte jen za půl hodinky. Elba … koho by napadlo, že tohle italské slovo v češtině znamená Labe … důmyslná přesmyčka dvou původně keltských výrazů pro „velká“ a „bílá“ řeka spojuje naši největší řeku a krásný italský ostrov v Tyrhénském moři. Ale i když i mně při vyslovení „Elba“ vždycky okamžitě naskočila „bílá“, teď vidím jen zelenou. Na rozdíl od mnoha sluncem vyprahlých ostrovů, působí Elba jako svěží zelená oáza. S mořskou modří kol dokola, ideální barevná kombinace pro dovolenkovou relaxaci…

Elba mandala

 

Když jsme letos po návštěvě Florencie toto krásné, ale červencovým sluncem rozpálené město, opustili a vydali se k toskánskému venkovu, zřetelně se mi ulevilo a konečně jsem se mohla opět svobodně nadechnout. Ale teprve cestou po moři na Elbu jsem měla pocit, že začíná ta pravá dovolená. Miluju totiž ostrovy. Jako by jim už jen to, že jsou obklopené vodou, dodávalo zvláštní kouzlo. Možná právě ta izolovanost je to, co člověk potřebuje pro dokonalé odstřihnutí od svého běžného života.

 

Pinie

 

 

 

 

 

 

 

Elba je zelená. Díky zeleným kopcům, mým oblíbeným cypřišům, borovicím a nádherným piniím. Jejich vznešeným „deštníkům“ nemůžu odolat. Při pohledu do krajiny stále přitahují moji pozornost. Nemohu se jich nabažit. Jako správná žena ochutnávám svět všemi smysly. Když se mé nohy boří v písku krok za krokem do mořské vody, prohlížím si modrý obzor, slyším šumění vln v kontaktu se zemí, slunce zahřívá shora mé tělo a lehký vánek ke mně přináší vůni borovic, cítím se šťastná, jako by se všechno kolem spojilo v posvátném okamžiku.

 

Elba je zlatavě hnědá, šedá až temně černá, ale také zářivě červená … její půda nese snad všechny možné zemité odstíny a podobně široká je paleta barev minerálů, na které je Elba tak bohatá. Nerostná naleziště zde využívali už Etruskové a my můžeme její poklady obdivovat i dnes. Polodrahokamy jsou pro mnoho turistů oblíbeným suvenýrem.     Elbské pláže pokrývá bílý jemný písek, drobné kamínky i velké balvany. Každý si vybere podle své chuti. Jen pokud se podobně jako já otřásáte hrůzou při pohledu na nahuštěná lehátka v několika řadách, budete si muset nechat zajít chuť na ty nejvyhlášenější pláže ostrova. Nejprve jsem byla tímto zjištěním zklamaná. Nemohla jsem se ubránit srovnání s plážemi řeckých ostrovů a posledním vzpomínkám na pohodové chvíle prožité s rodinou mé kamarádky Márii na západě Korfu. Na široké pláži poblíž písčitých dun jsme byli široko daleko sami, děti (a nejen děti) dělaly hvězdy v písku a Mária pro nás připravila k obědu úžasný plážový piknik. Nebyl kdo by nám nahlížel do talířů … Mário, stýská se mi! A nejen mně. Minerál

 

Ale i na tuto situaci existuje řešení. Můžete zvolit taktiku ranních ptáčat, vstávat za svítání a pak si vychutnáte jakoukoliv pláž ještě před tím, než ti, kteří si užívali předešlé noci, vylezou z postelí a vzpamatují se do nového dne prvním espressem. Druhou variantou je vydat se podél pobřeží, všímat si aut odstavených podél silnice a cestiček ztrácejících se v zeleni směrem k moři. Většinou vás dovedou k nějaké malé přírodní pláži, na které nenajdete žádný servis, ale za to okusíte tu pravou romantiku. Další možností je naopak si na svou chvíli počkat do pozdních odpoledních hodin a proudit protisměrně. Ve chvíli, kdy jsou všichni ostatní již nabažení a vyklidí prostor, vy si můžete nerušeně vychutnat koupání v prohřátém moři a nechat se oslnit západem slunce. Právě takové chvíle patřily na Elbě pro mě k těm nejhezčím. Jedna pláž na divokém západním pobřeží mě obzvlášť okouzlila. Její vyhlazené oblázky a velké kameny na břehu i ve vodě byly inspirací i pro jiné. Pláž se stala takovou dílnou pod širým nebem. Některé skály přetvořili její návštěvníci v plastiky, na jiné namalovali krásné mandaly … Já jsem jen ležela na kamenech, nechala se omývat mořskou pěnou, která vznikala tříštěním vlnek o kamenný břeh, a sledovala zlatý kotouč, jak se přibližuje k linii dvou modrých světů, moře a nebe. Zůstali jsme tam jako poslední, já a mí dva muži.

Elba krokodýl

 Elba je plná … psů. Nemám teď na mysli takové ty toulavé chlupáče, kteří pobíhají bez dozoru po plážích. Tady jsou k vidění psi – organizovaní turisté. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, proč právě na Elbu jezdí tolik páníčků v doprovodu svých čtyřnohých mazlíků. Logika je jednoduchá. Drtivá většina rekreantů jsou domovští Italové a přesun z pevniny vlastním autem je natolik krátký a jednoduchý, že je prostě nemohou nechat doma. Večerní promenáda tak trochu připomínala klubové výstavy snad všech existujících psích plemen. A bylo jedno, jestli se zrovna nacházíte v odlehlejší kempové lokalitě nebo ve vyhlášeném jachetním přístavu.

 

 Elba je prostě barevná. Barevná barvami, vůněmi, tvary … malý kousek země uprostřed slané vody, který stojí za to poznat.

Minerálky