Všechno je jinak já

Když jsem na začátku roku pročítala astrologické a numerologické výhledy na rok 2016, tušila jsem, že tento rok bude trochu výživnější … teď se mi občas zdá, že je to, jak by řeklo mládí, „dost hustý“ … to, co se už přežilo a nefunguje, jsme nuceni opouštět a otevírat se změnám …

Od léta jsme s manželem plánovali, že podle možností ještě vyjedeme na týden za teplem. Jen my dva, sluníčko, moře a pláže Korfu, prostě idyla … Jenže jak se září přiblížilo, naše jasné představy ztrácely pevné kontury. Termíny pracovní i soukromé se měnily, proměnných bylo stále víc, od těch zásadních až po takové maličkosti, jako že nám hárá pes … A když už jsme si řekli, že se nezávisle na okolnostech rozhodneme právě teď, zjistili jsme, že ani známé vzorce pro last minuty letos neplatí. Jejich nabídka neklesala den ode dne, ale hodinu od hodiny. A jejich ceny úměrně tomu stoupaly. V okamžiku, kdy jsme to už chtěli vzdát, se jakoby „náhodou“ nabídka objevila – během mého rozhovoru s cestovní kanceláří, jim v systému spadla jedna rezervace právě na hotel, o který jsme měli zájem … vše bylo vyřešeno. Skutečně na poslední chvíli.

Na Korfu jezdíme skoro jako domů. Známá místa, známí lidé. Ideální destinace pro odpočinek, bez ambicí na zdolávání turistických cílů. Pouze chuť pobýt tam, kde to máme rádi. Pro mě navíc i místo, kde žije moje řecká sestřička, jak říkám své blízké korfuské přítelkyni. Motivace vidět ji aspoň jednou za rok je velká. Naše přivítání bylo jako vždy dojemné. I samotné Korfu si pro nás připravilo svou přívětivou podobu prozářenou sluncem. Ještě nestačily vyschnout chodníky po přívalových deštích, které naplnily ulice v předešlých dnech, ale my si už mohli užívat naplno tepla a průzračné mořské vody na „naší“ pláži. Sladké nicnedělání v trojkombinaci kniha – plavání - slunění jsme střídali s výlety na oblíbená místa. Odpočívali jsme, ale dny jsme měly naplněné zážitky jako za dobu mnohem delší. Blížil se úplněk, a právě jeho energie přejí kumulaci a naplnění. A ačkoliv místa a lidé byli stejní jako ve všech předešlých letech, mnohé bylo letos nové. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že tentokrát je všechno tak trochu jinak.

Po jednom dni stráveném na krásné pláži jen ve dvou jsme se cítili unavení více než jindy. Voda a slunce umí udolat. Čekaly nás ještě poslední dva dny na ostrově a chtěli jsme si je užít. Další ráno však přineslo nejen razantní změnu počasí … Únava z předešlého večera nezmizela, ale pohltila celé naše tělo. Brzy jsme pochopili proč… první večer po příjezdu na Korfu jsme se při našem každoročním kolečku po starých známých tvářích přátelsky přivítali i se Šárkou, sympatickou Moravačkou, žijící dlouhá léta na Korfu. Po tradičním objetí a polibcích na tvář nám s úsměvem vyprávěla, že si od nás radši bude držet odstup, protože ona i její rodina právě prodělali ošklivou střevní virózu. Prý to tady měl každý druhý… řekli jsme si, že nás se to netýká, jsme odolní a hlavně radost a odpočinek nás přece ochrání …

Všechno je jinak moře

Dva dny jsme strávili v posteli v hotelovém pokoji. A jestliže náš syn všem říkal, že jedeme na dovolenou, protože slavíme výročí svatby, tak bych si uměla představit jiné a příjemnější vyplnění takto stráveného času. Leželi jsme bok po boku a nevím proč, vzpomněla jsem si na svatební slova „ v dobrém i ve zlém“. Tohle byl ten druhý případ. Měsíc začal po úplňku couvat a snad jeho síly rozhodly o tom, že i naše těla se zbaví mnohého, co již nepotřebují. V krátkých přestávkách mezi spánkem, když jsem si uvědomila obsah svých právě prožitých snů, jsem pochopila, že transformací (říkávalo se tomu „z podoby“) neprochází jen mé tělo… Celou tu měnící se realitu podtrhávalo i počasí. Střídaly se chvíle plné slunce, prudkých lijáků, dusného horka a silných bouřek. To všechno ve velmi neobvyklé rychlosti. To jsme tu také ještě nikdy nezažili.

Cítili jsme se tak, že jsme si nedokázali představit, že budeme za pár hodin schopni odcestovat. Naše řecká kamarádka se o nás až dojemně starala a i jiní lidé nabízeli svou pomoc. V rozhodnou chvíli jsme jako zázrakem ze sebe shodili to nejhorší a byli připraveni odjet. I pršet přestalo, byl příjemně teplý večer a my se těšili, až budeme sedět v letadle a před poslední fází noční cesty autem domů si ještě odpočineme. Ten večer však letištní hala v Kerkyře praskala ve švech. Tak napěchovanou jsme ji ještě neviděli. Panoval tu zmatek nad zmatek, který nestíhaly usměrnit ani informace na elektronických tabulích. Jediným, kdo tu pevně držel otěže v rukou, byli delegátky a delegáti TUI. Ti se rozhodli, že zajistí čistý průchod pro své britské cestovatele stůj co stůj. Jedna z nich se chopila vůdčí úlohy a člověk měl dojem, že si spletla své povolání s výkonem řízení křižovatky. Chyběla jí snad jen píšťalka. Ženy i muži v barvách TUI (celkem jsem jich napočítala sedm!) vytvořili svými těly koridor a nehodlali ustoupit ze svých pozic ani o píď, jen aby jejich ovečky měly volný přístup ke své odbavovací přepážce a nezabloudily v davu. Komičnost téhle situace samozřejmě nemohla uniknout českému a moravskému humoru. Jenže pak jsme pochopili, že ty naše dvě přátelské leč velmi pasívní české turistické vůdkyně nám nezajistí zhola nic. Naše letadlo mělo letět již za pár minut a my se ještě tísnili ve frontě před pasovkou. Místní rozhlas již vyvolával jména Moravanů, letících do Ostravy spojem jen pět minut před naším … Tehdy se i můj klid počínal pomalu vytrácet. Když jsme se konečně dostali do odletové haly, začali jsme horečně hledat náš gate. Prodrali jsme se k přepážce letu do Ostravy a já se udýchaně zeptala řecké úřednice, kde je to správné místo k odletu pro nás do Prahy? Vytřeštila na mě oči, řekla, že my musíme ještě čekat a pak už jen rozhodila rukama a řecky cosi hystericky pokřikovala na svého kolegu. Mohla jsem se jen domnívat, že to bylo něco ve smyslu: „Bože, kolikrát se mě na to ještě budou ptát?!“ Byla jsem tak vysílená, že jsem se jen beze slov otočila, ale mé oči asi promluvily za mě. Byla jsem nazlobená, ale v duchu jsem ji chápala, stejně jako mnoho minut před tím i jiné její kolegy, kteří v tom chaosu pracovali.

všechno je jinak západ

Když jsme se o několik minut později ocitli právě před přepážkou této ženy, byla jsem jednou z davu, ale ona mě okamžitě poznala. Přímý pohled do očí, omluva, přátelské gesto, stisk ruky,… bylo jí líto, jak se zachovala … z mé strany slova pochopení. Spěchala jsem do letadla a s posledními kroky na řecké pevnině jsem ji opouštěla s pocity … odpuštění.

Ano, bylo to jiné. I to, pro co jsme si sem tentokrát přijeli, bylo jiné. Tak jako všechno tento rok, stále měnící se, neočekávané a překvapivé. A tak se učíme v té jisté nejistotě plout. Neočekávat, přijímat a radovat se z toho, co přichází. Stojí to totiž za to! J