fotobaletka blog 

Dnes jsem zažila zajímavou zkušenost. Dopoledne jsem strávila účastí na semináři Arte- a Muzikoterapie. Mé kolegyně byly vesměs vyučující hudebních a výtvarných oborů, což mi došlo až na místě samotném. Tím mi také došlo, že zážitkový seminář bude v tomto případě znamenat, že se tohoto dopoledne budu svým osobitým neuměle neuměleckým způsobem projevovat mezi takříkajíc uměleckými profesionály. Trochu mě to na začátek rozhodilo. Naštěstí jsme brzy dostaly první tvůrčí úkol a bylo potřeba se na něj plně koncentrovat. Ruce se chopily bělostné čtvrtky a pastelek a po chvíli má přelétavá mysl dostala dovolenou. Mé fungování se omezilo na trojčlenku: oči – papír – barvy. Jen vyměřený čas na splnění úkolu přerušil navázané spojení mezi mnou a mou mandalou. Musela jsem ji odložit do barev jen zpola oděnou. Následovalo osobní představení každé z nás, které mělo poodhalit nás samotné skrze mandaly, které se staly jakýmisi našimi osobními vizitkami. Uznale jsem musela v duchu i nahlas pochválit dílka mých spolutvůrkyň. Ladné křivky tvarů, plastické stínování, rafinované ornamenty. To všechno vytvořily zkušené ruce, zvyklé dvojrozměrně zhmotňovat představy lehkými, ale jistými tahy. Můj obrázek byl takový … veselý, živý a … výrazný, díky tomu, že moje pravačka dost uvolněná nebyla. Ale kdovíproč mě přitahoval nejvíc, jakoby mě s ním spojovala neviditelná pupeční šňůra. Podobnou asi cítily i ostatní. Jedna po druhé jsme do popisu obrázku vložily i střípky životních zpovědí. A najednou jsem tu nebyla já a sedm uměleckých poloprofesionálek, ale osm žen, které se tu sešly, aby skrze barevný svět pastelek uviděly ten svůj reálný svět trochu jinýma očima a zároveň si od něj alespoň na chvíli odpočinuly. Pochopila jsem, že ony, které denně věnují mnoho času tomu, aby zasvětily do tajů umění jiné, samy pociťují vyprahlost po chvílích o samotě, kdy mohou tvořit jen samy za sebe a pro sebe.

Foto paleta blog

Jestli výtvarná díla nepatří do sféry mé oblíbené sebeprezentace, tak k mému ovládání hudebních nástrojů se neodvažuji říct ani slovo. Jsem konzument. V širším okruhu mé rodiny a přátel se najdou hudební profíci i výborní amatéři a já si užívám jejich produkce, vyhovuje mi být jejich fanynkou. Jsem stejně nadšenou fanynkou na koncertě světové superhvězdy jako improvizovaného koncertu kamarádů v našem obýváku nebo u souseda na zahradě. Obdivuju je všechny stejně. No a teď přede mě někdo postaví úkol vybrat si z hromady „alternativních hudebních nástrojů“, z kterých většinu vidím poprvé v životě a prostřednictvím hry na ně představit mou osobnost. BOŽE DOBRÝ!, jak mám představit sama sebe skrze něco, co vůbec neznám! Všechny mé spolusedící se neomylně vrhají po tom „svém“ vyvoleném nástroji. Jen já jako poslední bezradně sedím na zemi nad těmi zbylými nechtěnými a přemýšlím, kterého z nich učiním tím vyvoleným ubožákem a pokusím se z něj vyloudit jakýkoliv zvuk. Zkouším zlehounka jednoho po druhém, co z nich mé ruce vykřešou, ale docházím k názoru, že je zhola zbytečné nad tím víc přemýšlet, výsledek bude tak jako tak chabý. V rukou mi zůstávají nějaké snad tibetské činelky či co. Jediné, co nás spojuje je má filozofická a duchovní inspirace Východem, ale obávám se, že toto nebude na navázání bližšího vztahu mezi námi stačit. Toužebné spojení se nedostavuje, ale dostaví se okamžik konce produkce všech mých „předskokanek“ a na řadě jsem já a můj supervýkon. Co jiného udělat s činely než udeřit jimi o sebe? Činím tak raději zlehka a pak ještě jednou … Kdo ví, možná to bylo tím, že jsou z Tibetu, ale najednou jsem na pár sekund propojila jejich zvuk s pohybem svého těla, kterým jsem vyjádřila svou pokoru, kterou před světem hudby cítím. Na yutub bych to nevyvěsila a pochybuju o tom, zúčastnění odcházeli po mém výkonu nějak esteticky obohaceni, ale já zaznamenala vítězství! Jedním cinknutím pro mě svět okolo neexistoval, byla jsem tam jen já, činely a zvuk mezi námi…

Já jsem se cítila obohacená. Obohacená o poznání, že svět ARTu je tu pro všechny – s talentem i bez něj, se vzděláním i bez. Jde o to být v něm. Jako moje 76-tiletá teta, která odloží mnoho sofistikovanějších výtvarných technik, které ovládá, ponoří se do malování svými prsty a blaží si v téhle činnosti celé hodiny. Nebo moje kamarádka fotografka, která následujíc své múzy ulehá na zem, na ledovou plochu, vylézá na strom, aby pak visící na větvi pořídila svůj originální halloweenský autoportrét. Je totiž úplně jedno, jestli výsledkem našeho uměleckého ponoru bude obraz či snímek té nejvyšší umělecké hodnoty nebo dílko skromně domácí. To podstatné získáme všichni – spojením sami se sebou J