Předemnouizamnou2 

Příroda umí malovat ty nejkrásnější obrazy. Paleta jejích barev je stejně tak nevyčerpatelná jako množství námětů, které při své tvorbě vytváří. Jedno jediné místo nikdy nevykreslí zcela stejně. Změna je dílem každého okamžiku. Přesto je v tomto sledu nekonečných proměn ukryt ten nejtišší klid věčnosti.

Špetka mlhy v údolí vytvoří romantickou scenérii. Při pohledu na neproniknutelnou mlhu za oknem si možná vzpomeneme na psa Baskervilského a budeme se ve svém obývacím pokoji cítit ještě o trochu útulněji. Takovou mlhu mám i já ráda. Jen jednou jedinkrát jsem fyzickou blízkost mlžnosti procítila do poslední nitky mých nervových vláken. Tehdy nebyl její otisk do mé duše ani v nejmenším pozitivní …

Trávili jsme s rodinou jarní prázdniny lyžováním na svazích rakouských Alp společně s kamarády. Kvalitní výbava a nadšení nám umožnilo lyžovat prakticky za každého počasí. Jednoho rána jsme opět stáli před vstupem na lanovku. Naše ještě ospalé oči zaznamenaly, že dnes to o slunci a jeho teplých paprscích zřejmě nebude. Vyhřívaná krytá sedačka slibovala sladký komfort. Tak, jak jsme metr za metrem stoupali vzhůru, libé pocity stále rychleji mizely. Mizely s narůstající hustotou mlhy, do které jsme se hlouběji a hlouběji nořili.

Předemnouizamnou1

 

Dokonalé probuzení přišlo společně s okamžikem našeho výstupu z lanovky. Jen díky tomu, že jsme ve stejném místě v uplynulých dnech sjížděli mnohokrát a hmota budov se přece jen dokázala vůči mlze prosadit, našli jsme tápavými pohyby výchozí bod pro sjezd naší oblíbené sjezdovky. V tu chvíli jsme tu byli jen ve třech – můj muž, syn a já. Spřátelená rodina byla neznámo kde. Má snaha zorientovat se v okolním terénu se ukázala jako zcela marná a nemělo to nic společného s mými čtyřmi dioptriemi, dvojitě krytými dioptrickými a lyžařskými brýlemi. Zoufale jsem se rozhlížela, široce rozevírala oči a mrkala. Neviděla jsem nic. Vlastně ne. Toho, co jsem viděla, bylo hodně. Tak moc hodně, že to bylo všude kolem. Poprvé v životě jsem pochopila termín bílá tma. Nejen, že jsem ho pochopila, já ho fyzicky procítila každou buňkou svého těla. Podruhé v životě se mě zmocnila skutečná panika. Paralyzovaná jsem tam stála na hřebenu sjezdovky. Viděla jsem sotva na špičky mých vlastních lyžích. Bála jsem se pohnout. Představa, že bych se měla rozjet po svahu dolů, byla hrozivá. Rovnala se představě volného pádu z útesu. Nebyla jsem v té chvíli schopná přemýšlet o tom, jak se zodpovědně v dané situaci postarat o našeho syna. Dokonce jsem odmítala uklidňující návrhy mého odvážného manžela, že nás povede a společně zvládneme dostat se dolů. Ačkoliv jsem mu již jednou vděčila za záchranu mého holého života ve vlnách moře, můj mozek tentokrát říkal: „vždyť on vidí stejné nic jako já a nezná to tu o nic lépe než já!“ Nechtěla jsem ho ranit, protože jinak je mi můj muž tou nejlepší životní oporou, ale teď jsem si nemohla pomoci.

Před nějakou dobou jsem se na vernisáži seznámila s fotografem. Vyprávěl mi, jak se jednou zapojil do takového literárního maratonu. Každý den psal povídku na předem stanovené téma. Jedno netradiční zadání znělo – zadek v mlze… Hned jsem věděla, o čem bych psala.

 

Někdy je zadek v mlze vašeho kamaráda tím nejhezčím, co můžete před sebou vidět. Nehledě na to, jakého pohlaví a křivek dotyčný zadek je …

 

Předemnouazanou3