P1060510web5O7C0290web Mám ráda aleje. Nevím, kdy má náklonnost k nim vznikla a kde má své kořeny, ale provází mě již dlouho. Když projíždím neznámou krajinou a uvidím nějakou alej, zaplápolá ve mně plamínek radosti a objeví se pocit „tady jsem doma“. Ve skutečnosti teprve posledních deset let mého života jde o pocit podložený realitou. Vesnička, kde bydlím, je půvabná díky hradní zřícenině, která se nad ní tyčí a je dominantou do široka se rozprostírající okolní krajiny. Mnohem jemnějším krajinným prvkem, který však utváří jedinečnost tohoto místa, jsou stromové a keřové aleje, jež se jako sluneční paprsky sbíhají ke zřícenině z okolních luk. Několik těchto paprsků lemuje i příjezdovou cestu k mému domovu. Pokaždé, když odbočím z hlavní silnice a přibližuji se půvabnou stromovou alejí k vesnici, zmocní se mě ten zvláštní pocit. Je to jako kouzlo. Hra světla a stínu. Proměnlivé v každé roční době, jiné každý den, jiné v každé hodině.

 Stromové sloupořadí mám ve svých vzpomínkách spojeno s mnoha oblíbenými místy a zážitky. Jako malá jsem okouzleně pozorovala, jak jsme se s naším autem vnořovali do zelených tunelů listoví při cestách po mých rodných jižních Čechách. Když jsem se později v patnácti letech poprvé sama ocitla v zahraničí na výměnném školním pobytu v Německu, jako jednu z nejvýraznějších vzpomínek jsem si odvezla procházku po alejové třídě Unter den Linden. Možná to bylo kvůli tomu názvu samotnému, nevím. Jisté je, že tato libůstka pokračuje i v dospělosti.

P1060359web 

Miluji Toskánsko. Nabízí tolik zajímavého, ale já sama sebe občas podezřívám z toho, že bych se na něj těšila už jen proto, že zase uvidím ten typický obrázek toskánské krajiny: osamělá krásná usedlost a k ní vedoucí cypřišová alej … Toskánci si svých alejí cení a připisují jim zvláštní význam. Najdeme tam i takové, které byly vysazeny třeba na počest padlých. Každý strom byl věnován nějakému z nich a zdobí ho tabulka s hrdinovým jménem.

  Můj muž zná moje vášně. A tak jsem od něho před nějakou dobou dostala krásný dárek, knížku „Aleje“ s poučným a poutavým čtením a nádhernými fotografiemi. Kniha vypráví nejen o historii tohoto 300 let starého krajinného prvku, ale také o tom, jak cenné aleje dnes jsou.

 Stromy jsou jako přátelé, jakoby nás s nimi pojily neviditelné energetické nitky jednoty života. Proto vždycky když slyším zvuk motorové pily, nebývá mi příjemně u žaludku. Letošní zima je dlouhá, vegetační doba reálně v nedohlednu a o to více času na průřez stromů. Před pár dny jsem při každodenní procházce s naším psem nejprve objevila, že některé stromy v naší aleji jsou označené zelenou barvou. Výběr vypadal natolik nahodile, že jsem si na chvíli nesmyslně sladce namlouvala, že si někdo vytyčil trasu jakéhosi nočního pochodu nebo bojovky. Jenže na letní tábory bylo trochu brzy a po několika dnech se začaly označené stromy měnit na pařezy. Malebnou cestu nedbale protáhl nějaký „těžkotonážník“ a zůstala po něm spoušť. Srdce mi krvácelo. Opodál jsem na louce našla stromové pohřebiště. Ležely tu vedle sebe a já cítila jako bych opravdu navštívila čerstvě osídlený hřbitov. Řezy stromů dle mých laických očí nevykazovaly nějaké známky nemoci. Stromy ale prý byly staré, poškozené a nebezpečné. V blízkosti pařezů, které po nich jako bolestná nezahojená rána zbyly, se po pár dnech objevily barevně označené kolíky. Na jejich místě prý budou vysazeny stromy nové. Jak asi budou velké a jak dlouho potrvá, než dorostou do výšky těch, které byly skoleny?

 

Má oblíbená kniha o alejích nese podtitul: Krása ohroženého světa. A její vyprávění začíná slovy: „ Aleje… Jsou v naší zemi tak samozřejmé – ani si nejde představit, že by mohly nebýt – natož se s tím smířit. Zdůvodnit se ovšem dá všechno. Jenže za zmizelé stromy vyrostou jiné do stejné mohutnosti až za několik desítek let… Pojďme za nimi, než bude pozdě…“

 

A já dodávám: Jsou země, kde se o své aleje starají a na první pohled je to zřejmé…

P1060559web