Mám IT Anděla

Nevím, jestli věříte na Anděly. Na takové ty nadpozemské ochránce, kteří bdí nad naší bezpečností a štěstím. Nemusíte si denně opakovat Andělíčku, můj strážníčku, ale ruku na srdce, nezažili jste situace, kdy byste jejich pomoc přivítali, a nebo je dokonce o ni prosili? (A nemuseli jste přitom ani „polykat andělíčky“.)

Já takové situace zažívám. Nejde v nich o život ani o zdraví, i když za určitých okolností by mohlo jít. Jsou chvíle, kdy i já vzhlížím prosebně k nebi. Chvíle, kdy se cítím bezradná, bezmocná, a vzývám vyšší síly, protože jen ty mi dokáží pomoci. S jistotou totiž vím, že s určitými věcmi si prostě neporadím. Že ač jsou čistě materialistické, jsou pro mě mnohem vzdálenější než věci mezi nebem a zemí … sedím u svého počítače, nutně a většinou urgentně potřebuji nad něčím pracovat a technika mi to nedovolí. Z naprosto pro mě neznámých důvodů se objeví problém. Pro mě neřešitelný problém. Tehdy volám pana Davida.

Stejně jako dnes. Vždy ochotný, naslouchající, chápavý, nehodnotící a velmi trpělivě vysvětlující … vysvětlující tak polopaticky a erudovaně současně, že vás povýší z počítačově negramotného hlupáka na osobu sobě rovnou. Nebo alespoň ve vás vytvoří tento dojem, což pro osobu jako já, která je jak říkám kuchyňským spotřebitelem výpočetní techniky, je povznesením sebevědomí. Proto jsem ho dnes nazvala mým IT Andělem.

Kdysi namalovala dcera jedné mé kamarádky krásný obrázek. Prý malovala mě a řekla mamince, že jsem Anděl. Hodně mě to dojalo, protože ta malá malířka sama vypadala jako andílek. Oduševnělá éterická bytost oblečená do dětských šatiček, zrzavé vlásky a veliké modré oči, stále zaujaté barvami a kreslením. Cítila jsem se poctěna a kdykoliv si na tento zážitek vzpomenu, přihlásí se pocit určité zodpovědnost. Ne, nepovažuji se za Anděla, ale jen to, že je člověk takto viděn nevinnýma očima dítěte, zavazuje.

Myslím, že je jedno, zda věříme či nevěříme na Anděly. Pokud každý z nás bude alespoň pro někoho jiného Andělem (třeba v nouzi), bude svět krásnější.