Miluju trhy. Patří k mým vášním. Zvláště ty středomořské. Při rozhodování, kam se na dovolené vypravíme na průzkumné výlety, mají místa, kde se právě koná trh, privilegované postavení. Tamější trhy jsou pro mě atraktivní mimo jiné i proto, že na nich nakupují místní. Tedy žádné suvenýry nebo jiné zbytečnosti, ale – všude kol dokola nádherná a úplně čerstvá zelenina a ovoce! A potom samozřejmě i jiné potraviny a pochutiny. Nejsem nákupní typ. Představa, kterak po celém dni stráveném v nákupním centru ho večer ověšená taškami opouštím, mě děsí. Ale trhy? To je úplně jiný příběh.

Už jen pohled na ty čerstvoučké plody mě zcela vtáhne. Svět mimo pro mě přestává existovat. Nejprve si trh procházím, zjistím, kde co vypadá nejlépe. Vnímám energii mých domorodých trhových souputnic a postupně se nalaďuji na jejich frekvence. Jen letmo zaznamenávám, že se zahřívám do jakési zvláštní provozní teploty. Klidně, svým způsobem chladně, ale přece horečně, přebírám a pak vybírám ty nejlepší kusy rajčat, paprik, broskví, … Pokaždé, když nořím ruku do hromady nějakého druhu ovoce nebo zeleniny, neomylným instinktem vytahuji naprosto luxusní kousek. Tohle nakupování mě tak baví!

Manžel se snaží mou pozornost k okolnímu světu co chvíli vracet větami typu: „Lásko, už máme asi tak pět kilo zeleniny a za dva dny je trh znovu …“ Nebo: „Ty jsi jak v transu, přelaď se do normálního modu.“ Má pravdu. Já se totiž ladím do „tržního režimu“. Pozoruji místní, co a jak vybírají, a učím se od nich nápodobou. I když … naštěstí ne vždycky. Vzpomněla jsem si na domorodkyně z řeckého Rhodosu, kterak na místním trhu poskakovaly na stolech s oblečením a prohrabovaly se kousky ošacení ve snaze urvat pro sebe ten nejlepší. Výprodeje, hrabárny – to nikdy nebylo nic pro mě. Nemám ten správný talent objevit poklad v hromadě smetí. Ale u ovoce a zeleniny jsem u sebe objevila dlouho nepoznané pudy. Říkám jim pudy lovce plodů! Tyhle lovy miluju. Cestou z trhu, když si spokojeně nesu tašky s mými úlovky domů, mi manžel svou dlaní často cloní pohled na vystavenou zeleninu a ovoce před supermarkety. To prý, aby mě to znova nechytlo … Donedávna by mě ani ve snu nenapadlo, že by se i ze mě mohla stát trhovkyně. Leč objevil se spontánní nápad.

Přivedla mě na něj jedna kolegyně, stejně jako já vyznávající léčebné účinky konopí. Vyprávěla mi, že si nikdy nenechá ujít příležitost prodávat konopné produkty na farmářském trhu. Ona, majitelka konopné lékárny, dá alespoň občas přednost tržišti. Vzdá se teploučkého, útulného prostoru své lékárny a raději stráví celý den ve venkovním stánku, vydaná napospas nevyzpytatelnému, často mrazivému, počasí. Proč? Protože trh není sterilní. Je to životem pulzující místo. Místo setkávání… To mě zlákalo. A proto, když se objevila příležitost vyzkoušet si tuto novou zkušenost na farmářském trhu v Karlových Varech, šla jsem do toho. Po odeznění spontánního rozhodnutí se ale objevily pochyby. Je to opravdu dobrý nápad? Je to skutečně dobrá podpora mé značky Životem ke zdraví? A konečně – dovedu si já „intelektuálka“ sama sebe vůbec představit jako trhovkyni? Jako odpověď na mé znejistění jsem se záhy dozvěděla, jací prodejci – vzdělanci, na trhu prodávají, a to i s výčtem jejich titulů! Většinou jsou to lidé, kteří sběhli ze svých původních profesí k nějaké uspokojivější činnosti, jejíž výsledky na trhu prezentují. Nu což, půjdu tedy s kůží na trh …

O kůži tak ani nešlo. Prodávala jsem konopné produkty a zelené potraviny. A o svou vlastní kůži jsem se bát věru nemusela. Vzhledem k teplotám těsně nad bodem mrazu bylo mým úkolem se zahalit co nejvíc, aby mi z ní koukalo co možná nejméně. Vystrojená jako na hory, s dvěma termoskami, jídlem a objednanou polévkou (Marfuško mi neříkají) jsem se vydala vstříc novým zážitkům.

Dopoledne se teprve rozbíhalo, ale trh se již měl čile k světu. Zákazníci žádali zboží ještě dříve, než si ho prodejci stihli vyložit. Od prvních chvil jsem si uvědomila, že najednou vnímám tržiště úplně jinak, než když ho sama navštěvuji jako kupující. V roli prodávajícího jsem si všímala mnohem více kolegů – trhovců a atmosféry, která v prostoru trhu vládla. Byla vlídná a kolegiální. Obklopená z jedné strany zelináři, sympatickými bratry, nabízejícími kromě jiného výborný česnek, jehož kvalitu sama dobře znám, a z druhé strany skupinkou dalších sympaťáků se zdravými farmářskými dobrůtkami, jsem se cítila velmi příjemně. V průběhu dne jsem ocenila jejich pomoc, když jsem na chviličku potřebovala svůj stánek ohlídat. A když mi manžel přivezl horkou polévku a já zjistila, že mi chybí nástroj na její snědení, našel se mezi stánkaři i dobrotivec (ten byl zase od výtečné kávy) a půjčil mi svou lžíci (samozřejmě čistou).

Nejvíce jsem ale byla zvědavá na své zákazníky. Jsem zvyklá, že se mi lidé svěřují se svými bolístkami a trablemi, a proto mě zajímalo, jestli budou stejně otevření i v tak veřejném prostoru, jakým tržiště je. Samozřejmě, že byli. Vyptávali se, svěřovali, debatovali, a to i mezi sebou. Povídání to mnohdy nebyla úplně veselá, ale optimismus a dobrá nálada převažovala. Seznámila jsem se nejen s mnoha novými lidmi, ale přišli za mnou i ti, s kterými se znám již dávno a dlouho jsme se neviděli. Trh je opravdu místem setkávání. To jsem potvrdila i studentce, která mě oslovila s prosbou o můj dotazníkový příspěvek do její diplomové práce na téma farmářských trhů. Až jsem jí trochu záviděla. Trh je fenomén jako stvořený pro sociologické, psychologické i jiné bádání… ale ze všeho nejvíc je to nejpřirozenější forma obchodu. Tradice, kterou máme po generace zakořeněnou v genech. A možná právě proto je tolik lidí stejně jako já miluje.

Proto: Díky, Hanko Michopulu, za obnovenou tradici farmářských trhů. A díky, Bohunko, za ty varské!

Tak krásné byly letos předvánoční trhy v Drážďanech.