Když jsme se s rodinou usadili v domě se zahradou, popadla mě opět má známá touha z dětství mít ve svém životě psa. Z rodinné konstelace bylo jasné, že tentokrát nepůjde o žádného choulostivého interiérového psíka, ale že budeme vybírat mezi plemeny, pro které není problém žít trvale venku. Proto jsme se rozhodli pro méně známé plemeno Hovawarta, který je příbuzný německému ovčákovi a byl vyšlechtěn jako nádvorní pes. Plemeno vybavené dlouhou hustou srstí, kterému je zahrada ideálním domovem. Hovawart je velký pes, který je přátelským rodinným členem, ale současně plní funkci ostražitého hlídače. „Naše holka“ si nás ale získala svou přítulností. Chovala se, jakože k nám už vlastně patří. Vymysleli jsme pro ni jméno Elise. Když jsme si naši francouzskou Elišku ve věku osmi týdnů přivezli domů, byl začátek listopadu. Dle chovatelských rad o důležitosti prvních hodin a dnů společného soužití se štěnětem jsme se rozhodli vzít Eli na několik nocí do domu. Přichystala jsem si ležení na podlaze v hale a Eli naprosto neomylně poznala, kde je její místo. Stočila se do klubíčka před mým hrudníkem a vypadala, že se se mnou pro tentokrát smíří jako s přijatelnou náhradou své dosavadní rodiny. Tehdy jsem pocítila zvláštní dojetí. Dokonce mě napadlo, že právě tohle je to, co mi poslední roky chybělo. Konečně mám zase psa.  

Následující měsíce jsem Eli věnovala hodně pozornosti, vědoma si toho, že jen vychovaný pes je radostí. Konzultace s kynologem ukázala, že naše čtyřměsíční štěně bravurně zvládá základní povely a odborník uznale vyhodnotil Elinčinu inteligenci, jak je schopna plnit dlouhou plejádu mých příkazů. Pak už jsme na cvičák nikdy nešli a dodnes si vystačíme s tím, co jsem ji tehdy naučila. V prvních zimních měsících Eli prokázala, že chlad není jejím nepřítelem. Veškerou naši péči přinést jí větší tepelný komfort bojkotovala. Naše čtyřměsíční štěně jsme každé ráno našli, jak bivakuje na dece, kterou si v noci vytáhla na sníh…

Jak Eli rostla, stále více se zmocňovala prostoru kolem sebe. V jarních měsících se naše psí puberťačka přestala spokojovat se svými hračkami a začala ji lákat probouzející se míza stromů. Nastalo období zkoušky harmonie našich vztahů. Lépe řečeno o harmonii šlo pouze do dalšího okamžiku, kdy jsme objevili, co ta potvůrka opět zničila. Naše mladé stromky nabyly bizarních tvarů, pásy keříků vypadaly, že zřejmě nikdy nebudou mít šanci dospět v hustou zeleň. Eli se nezastavila ani před větvemi sadových růží, u kterých jsme doufali, že je jejich ostré trny ochrání. Průběžně jsme objevovali čerstvě vyhrabané jámy a vypleněná místa. Eli milovala hru „Ty zasadíš, já vysadím“, kterou si užila, kdykoliv poznala, že se v zahradě objevil nový narušitel, nějaká nová rostlina. Na podzim se bavila tím, že si pochutnala na zasazených cibulkách narcisů a krokusů, marné bylo, že jsem je vložila do země v její nepřítomnosti a v gumových rukavicích. Nejen živé nezůstalo nedotčené. Zvláštní zájem projevila pro veškeré plastové vybavení naší zahrady. Postupně zlikvidovala veškeré umělohmotné krytky větracích průduchů domu i sklípku, ožižlala gaiger i vodovodní koncovky. V podstatě projevila smysl pro pořádek a donutila nás mít zahradní prostor stále dokonale uklizený. Trpělivost a toleranci mého manžela prověřila hned několika zásahy přesně zacílenými na jeho osobní věci. „Maisterštykem“ se stala jedna její zimní skopičina. Manžel při odklízení sněhu zaznamenal její zvláštní pohled, jen netušil, co za ním vězí. Zpovzdálí ho pozorovala, jak hrablem porovnává odházený sníh, až narazil na cosi nezvykle pevného. Vzápětí ke svému údivu zjistil, že to plechové zvonící je poznávací značka jeho auta…Elinka ji „odmontovala“ a svůj poklad si samozřejmě zahrabala. I moje auto nezůstalo nepoznamenané. V servisu se také divili, proč má moje značka tak roztřepané okraje…

Okolí se rádo bavilo při vyprávění o nových a nových zahradních akcích našeho miláčka. Můj tatínek mě chtěl povzbudit a daroval mi knihu Marley a já. Hodně jsem se při jejím čtení nasmála a ulevilo se mi, že někdo jiný měl se svým psem ještě horší trable než já! Tato kniha se stala vděčným tipem na dárek pro každého, kdo jen uvažoval o tom, že si pořídí psa.

Ve dvou letech se Eli začala zklidňovat. A pak se z ní ve čtyřech stala celkem rozumná mladá dáma. Nyní ve svých pěti letech je dokonalým parťákem i pro našeho syna. Pouze prozatím nevzala na vědomí jeho přání, aby ho akceptovala jako rovnoprávného dospěláckého páníčka, když už alespoň výškou dospěláky dorostl. Stále se k němu chová jako k lidskému mláděti a často ho provokuje svým vzdorem.

Je tím nejhodnějším hovawartem, kterého znám. Až mi manžel mnohokrát připomíná, že jsem svůj záměr vybrat si milou submisivní fenku, nemusela brát tak doslova J Že by nepustila zpátky do zahrady návštěvu, která si jen odskočila pro něco do svého auta, tak, jak to dělala její maminka, to opravdu nehrozí. Když se zdálky blíží někdo neznámý, působí svým štěkotem jako hlídač hodný svého jména. Jak však pozná „své lidi“, je jediným nebezpečím pro příchozího ulízání k smrti. Nechci ji však podceňovat, protože jednou mě již přesvědčila, že v případě potřeby se na moji obranu neohroženě postaví. Je mým průvodcem na každodenních procházkách do přírody. Já se kochám krásou okolní krajiny, Eli si vyřizuje svou poštu, a když dojdeme na naše oblíbené místo, posadí se těsně u mé nohy, opře se a vypadá, že se kochá také. Ví, co se od ní očekává.

Mít psa s sebou přináší práci, někdy i starosti, ale hlavně mnoho radosti. Pes je bez nadsázky přítelem člověka. Dává nám pocit důležitosti tím, že za něj cítíme zodpovědnost, že je na nás do značné míry závislý, ale také pozorností, kterou nám projevuje. Každý den, v každou denní i noční dobu vás stejně přátelsky přivítá, ať je vaše momentální psychické rozpoložení jakékoliv. Vždy vám projeví vděčnost za váš zájem. I když nepatřím k lidem, kteří se ve svojí náklonnosti k těmto psovitým šelmám od nich nechávají olizovat obličej, ani nemám psa, který by se mnou spal v posteli, můj vztah k němu je blízký. A naše Eli má také svůj způsob, jímž nám dává najevo, že jsme „její“. Jako vrcholný projev své něžnosti nám velmi citlivě jemným cvakáním zubů okusuje ruce, nohy nebo cokoliv jiného.

Pes také umí velmi dobře prověřit naše charakterové a duševní kvality. Neomylně odhalí naši sebemenší vnitřní nejistotu, oslabení osobní integrity, nebo prostě jen rozladění a nesoustředěnost. Každý, kdo kdy cvičil nebo se jen pokoušel cvičit psa, ví, o čem mluvím. Pejsek velmi dobře rozpozná, jaký je poměr sil, jeho a našich, a umí toho mistrně využít ve svůj prospěch. K zesměšnění sebe sama pak nebývá daleko …

Často mě napadne, že se můžeme od našich čtyřnohých přátel i něčemu užitečnému naučit. Třeba se vždy po probuzení dokonale protáhnou, a pokud nemají opravdu vážný reálný důvod, projevují stále radost ze života. Také radost z pohybu, radost ze hry, radost z blízkosti svých druhů psích i lidských, …

Pes prostě patří k mému životu a asi se to už nezmění.

P.S. Aktuálně: Elinčinou nejnovější kratochvílí je krádež čehokoliv, co sousedům upadne za náš plot. Nejvíce si oblíbila dětské rukavičky, které střelhbitě zahrabává do sněhu …

Letos to už bude sedm let, co jsem o naší Eli psala. Za měsíc jí bude dvanáct. Mnohé se od té doby změnilo a mnohé zůstává stejné. Naše společné chvíle se zpomalily. Procházky trvají déle a dojdeme nedaleko. Já se přizpůsobuji jí a ráda. Kdysi neúnavně běhala kolem mě jako střela a při našich hrách bylo skoro nemožné ji chytit. Dnes jde moje Divoška většinou zvolna vedle mě a jen někdy se její temperament naplno projeví, jako před pár dny při večerní procházce, kdy prudce vyrazila k lesu za lyšákem. A i když to pak dlouho „vydýchávala“, měly jsme obě dvě z téhle její akcičky radost J Někdy zase vyvádí něco, co ví, že nemám ráda a přitom na mě po očku kouká, jestli si té její rošťárny všimnu. Prostě je to taková poklidná dáma, která nechá alespoň někdy tu svou vnitřní mladou Divošku naplno roztančit.

Za ta léta máme své rituály. Třeba při česání leží na boku, a když chci, aby vstala a lehla si na druhý bok, začne naoko zlobit a teprve po chvíli se podvolí. Tento týden bylo tak velké horko, že na nějaké vstávání a obracení neměla náladu. Zvedla jen hlavu a její pohled se jasně ptal, jestli to myslím vážně. Vysvětlila jsem jí, že když nechce vstát, musela by se jedině převrátit na druhý bok přes záda. Samozřejmě jsem nečekala, že mým slovům porozumí … a ona to hned udělala … dokazuje mi, že chápe víc, než myslíme. A ještě s humorem J

Její divoký duch je stále přítomný. Říkám jí „Ty moje zlatá vlčice“. Je mojí učitelkou, jak si užívat přítomného okamžiku, plně a radostně. Kráčíme spolu a já vnímám, jak stárne. Jako by to bylo to, co mě kromě jiného přišla naučit. Věřím, že psi tu jsou proto, aby byli našimi průvodci. Jen mě nedávno napadlo, že bychom měli toho svého psího průvodce fasovat na celý náš život. A protože to tak není, vychutnávám si všechny naše společné chvíle.

Přesně si pamatuji na okamžik, kdy jsem před lety na webu objevila stránky Školy pánevního dna, Metodu 3x3 a kurzy Tajemství Renaty Sahani. Tehdy se objevil pocit, vjem, že jeden díl poznání přesně zapadl na místo v mé mysli, které na něj do té doby čekalo. Vjem, kterým mi má intuice vždy hlásí, že jsem pro sebe objevila to pravé.

Od mládí jsem zvyklá otázky zdraví vnímat nejen optikou fyzického těla, ale také přes emoce a psychiku, čemuž se nyní říká psychosomatický přístup. Později se k tomuto pohledu přidala nejen díky józe úroveň energie, ale také otázky spirituality a vědomého žití. Proto mi Metoda 3x3, která se věnuje pánevnímu dnu z více rovin, byla od začátku tak blízká.

S prvními laickými semináři pánevního dna (Tajemství pánevního dna I., II., Bioenergetická cvičení, Gynejóga) přišel krásný čas sebepoznávání tajů mého vlastního pánevního dna. Znalost techniky používání svalů pánevního dna mi pomohla cítit se komfortněji v oblasti kříže (hlavně tzv. SI skloubení) a beder, o kterou potřebuji stále pečovat s ohledem na zvýšenou bederní lordózu, kterou mě příroda obdařila. V kombinaci správné aktivace svalů pánevního dna, prohloubením dechu do oblasti pánve a jógy jsem tak našla ideální propojení péče o spodní část mých zad.

Osobně mě ale metoda obohatila mnohem více než „jen“ na úrovni fyzického zdraví. To, co považuji za ještě cennější, je to, že jsem ke své pánvi získala úplně jiný vztah. Ačkoliv jsem díky józe a jiným naukám byla zvyklá citlivě a pozorně vnímat své tělo, změnil se celkově pocit vnímání mé pánve. Nyní je pro mě místem, kde vnímám plně své bytí tady a teď. Je to místo těla, které mě v propojení přes nohy spojuje se zemí, jež nás ukotvuje v realitě, dodává klid a schopnost zhmotňovat své záměry. Pro mě se pánev stala místem, kde se ve svém těle cítím být skutečně a přítomně Doma. Místem mé stability a vnitřní síly.

Za tyto dary poznání jsem velmi vděčná. Protože pomohly mně samotné, chtěla jsem je šířit dále. Proto jsem nejprve absolvovala dlouhodobý certifikovaný lektorský kurz Školy pánevního dna a později ještě dlouhodobý Akreditovaný lektorský kurz. Těší mě, že již několik let mohu předávat dalším ženám to, co mě samotnou velmi obohatilo, čeho si cením a co považuji za jeden ze základů ženského zdraví. A i zkušenosti mých klientek mě o hodnotě této metody stále přesvědčují.

Je začátek února. Po dlouhém období mrazů a přívalu sněhu se znatelně oteplilo. Teplota nad nulou a sluníčko o nedělním odpoledni dnes lákalo nejen na procházku. V okolních zahradách zavládl neobvyklý ruch, mnoho z nás se snažilo využít vhodnou dobu pro potřebné činnosti venku, na které v krutých mrazech není příjemné ani pomyslet.

Když jsem tak uklízela domeček naší psí slečny a větrala její podušky, zanesly mě vzpomínky hodně daleko od zimní scenérie kolem mě, do krajin mnohem teplejších. Vzpomněla jsem si na vyprávění mé drahé přítelkyně z Korfu. V létě jsem se jí ptala, co v řečtině znamená název hotelu, kde jsme právě bydleli. Dozvěděla jsem se, že Alkionis je řecké pojmenování pro ledňáčka. Hodně mě tehdy překvapilo, že by na tomto středomořském ostrově znali krásného ptáčka, který býval hrdinou mé první dětské knížky. Znáte to, každý máme takové ty úplně první zážitky z dětství, které možná ani nejsou pravými vzpomínkami, ale díky fotografiím je máme vryté pod kůží jako ty nejranější životní zkušenosti. Já vidím sama sebe jako batole sedící na koberci a přede mnou leží na zemi velká obrazová kniha zvířat. Dokázala jsem si ji k radosti mých rodičů prý prohlížet hodně často a hodně dlouho. Mými největšími oblíbenci byly dudek („Dudu“ …!), rys („Čičí“…!) … a ledňáček. Později jsem si svou náklonnost pro tohoto nápadně barevného opeřence vysvětlila tím, že patří k lednu stejně jako já, v lednu narozená.

Mária mi však vysvětlila, že ledňáček opravdu ke Korfu patří, a dokonce ho místní spojují s velmi příjemným „svátkem“ uprostřed zimy. Říkají mu Alkionidis. Tento čas nastává na přelomu ledna a února, kdy se najednou na pár dní uprostřed zimy objeví téměř letní počasí, oteplí se až na 20°C! Všichni pak pospíchají, aby stihli vyklepat koberce a vykonali jiné domácí práce, od kterých je chladné a vlhké zimní klima odrazuje. Tato zimní přestávka se pravidelně rok co rok opakuje. Říká se, že se tak děje proto, aby na Korfu mohli přiletět ledňáčci …

Letošní leden byl pro mě výjimečný tím, že jsem tak jako snad nikdy velmi často dostávala zprávy o narození miminek. A tak mě napadlo, že i tato děťátka jsou takovými „ledňáčky“, posly, kteří vnášejí uprostřed zimy do života lidí kolem sebe ty nejradostnější chvíle. Já i má drahá korfuská přítelkyně Mária k nim patříme také J

P.S. Ještě jsem se nestačila Márii zeptat, zda i u nich již letos nastal čas ledňáčků. Za to však vím, že čáp k nim přiletí v červnu J

Když jsem na začátku roku pročítala astrologické a numerologické výhledy na rok 2016, tušila jsem, že tento rok bude trochu výživnější … teď se mi občas zdá, že je to, jak by řeklo mládí, „dost hustý“ … to, co se už přežilo a nefunguje, jsme nuceni opouštět a otevírat se změnám …

Od léta jsme s manželem plánovali, že podle možností ještě vyjedeme na týden za teplem. Jen my dva, sluníčko, moře a pláže Korfu, prostě idyla … Jenže jak se září přiblížilo, naše jasné představy ztrácely pevné kontury. Termíny pracovní i soukromé se měnily, proměnných bylo stále víc, od těch zásadních až po takové maličkosti, jako že nám hárá pes … A když už jsme si řekli, že se nezávisle na okolnostech rozhodneme právě teď, zjistili jsme, že ani známé vzorce pro last minuty letos neplatí. Jejich nabídka neklesala den ode dne, ale hodinu od hodiny. A jejich ceny úměrně tomu stoupaly. V okamžiku, kdy jsme to už chtěli vzdát, se jakoby „náhodou“ nabídka objevila – během mého rozhovoru s cestovní kanceláří, jim v systému spadla jedna rezervace právě na hotel, o který jsme měli zájem … vše bylo vyřešeno. Skutečně na poslední chvíli.

Na Korfu jezdíme skoro jako domů. Známá místa, známí lidé. Ideální destinace pro odpočinek, bez ambicí na zdolávání turistických cílů. Pouze chuť pobýt tam, kde to máme rádi. Pro mě navíc i místo, kde žije moje řecká sestřička, jak říkám své blízké korfuské přítelkyni. Motivace vidět ji aspoň jednou za rok je velká. Naše přivítání bylo jako vždy dojemné. I samotné Korfu si pro nás připravilo svou přívětivou podobu prozářenou sluncem. Ještě nestačily vyschnout chodníky po přívalových deštích, které naplnily ulice v předešlých dnech, ale my si už mohli užívat naplno tepla a průzračné mořské vody na „naší“ pláži. Sladké nicnedělání v trojkombinaci kniha – plavání - slunění jsme střídali s výlety na oblíbená místa. Odpočívali jsme, ale dny jsme měly naplněné zážitky jako za dobu mnohem delší. Blížil se úplněk, a právě jeho energie přejí kumulaci a naplnění. A ačkoliv místa a lidé byli stejní jako ve všech předešlých letech, mnohé bylo letos nové. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že tentokrát je všechno tak trochu jinak.

Po jednom dni stráveném na krásné pláži jen ve dvou jsme se cítili unavení více než jindy. Voda a slunce umí udolat. Čekaly nás ještě poslední dva dny na ostrově a chtěli jsme si je užít. Další ráno však přineslo nejen razantní změnu počasí … Únava z předešlého večera nezmizela, ale pohltila celé naše tělo. Brzy jsme pochopili proč… první večer po příjezdu na Korfu jsme se při našem každoročním kolečku po starých známých tvářích přátelsky přivítali i se Šárkou, sympatickou Moravačkou, žijící dlouhá léta na Korfu. Po tradičním objetí a polibcích na tvář nám s úsměvem vyprávěla, že si od nás radši bude držet odstup, protože ona i její rodina právě prodělali ošklivou střevní virózu. Prý to tady měl každý druhý… řekli jsme si, že nás se to netýká, jsme odolní a hlavně radost a odpočinek nás přece ochrání …

Dva dny jsme strávili v posteli v hotelovém pokoji. A jestliže náš syn všem říkal, že jedeme na dovolenou, protože slavíme výročí svatby, tak bych si uměla představit jiné a příjemnější vyplnění takto stráveného času. Leželi jsme bok po boku a nevím proč, vzpomněla jsem si na svatební slova „ v dobrém i ve zlém“. Tohle byl ten druhý případ. Měsíc začal po úplňku couvat a snad jeho síly rozhodly o tom, že i naše těla se zbaví mnohého, co již nepotřebují. V krátkých přestávkách mezi spánkem, když jsem si uvědomila obsah svých právě prožitých snů, jsem pochopila, že transformací (říkávalo se tomu „z podoby“) neprochází jen mé tělo… Celou tu měnící se realitu podtrhávalo i počasí. Střídaly se chvíle plné slunce, prudkých lijáků, dusného horka a silných bouřek. To všechno ve velmi neobvyklé rychlosti. To jsme tu také ještě nikdy nezažili.

Cítili jsme se tak, že jsme si nedokázali představit, že budeme za pár hodin schopni odcestovat. Naše řecká kamarádka se o nás až dojemně starala a i jiní lidé nabízeli svou pomoc. V rozhodnou chvíli jsme jako zázrakem ze sebe shodili to nejhorší a byli připraveni odjet. I pršet přestalo, byl příjemně teplý večer a my se těšili, až budeme sedět v letadle a před poslední fází noční cesty autem domů si ještě odpočineme. Ten večer však letištní hala v Kerkyře praskala ve švech. Tak napěchovanou jsme ji ještě neviděli. Panoval tu zmatek nad zmatek, který nestíhaly usměrnit ani informace na elektronických tabulích. Jediným, kdo tu pevně držel otěže v rukou, byli delegátky a delegáti TUI. Ti se rozhodli, že zajistí čistý průchod pro své britské cestovatele stůj co stůj. Jedna z nich se chopila vůdčí úlohy a člověk měl dojem, že si spletla své povolání s výkonem řízení křižovatky. Chyběla jí snad jen píšťalka. Ženy i muži v barvách TUI (celkem jsem jich napočítala sedm!) vytvořili svými těly koridor a nehodlali ustoupit ze svých pozic ani o píď, jen aby jejich ovečky měly volný přístup ke své odbavovací přepážce a nezabloudily v davu. Komičnost téhle situace samozřejmě nemohla uniknout českému a moravskému humoru. Jenže pak jsme pochopili, že ty naše dvě přátelské leč velmi pasívní české turistické vůdkyně nám nezajistí zhola nic. Naše letadlo mělo letět již za pár minut a my se ještě tísnili ve frontě před pasovkou. Místní rozhlas již vyvolával jména Moravanů, letících do Ostravy spojem jen pět minut před naším … Tehdy se i můj klid počínal pomalu vytrácet. Když jsme se konečně dostali do odletové haly, začali jsme horečně hledat náš gate. Prodrali jsme se k přepážce letu do Ostravy a já se udýchaně zeptala řecké úřednice, kde je to správné místo k odletu pro nás do Prahy? Vytřeštila na mě oči, řekla, že my musíme ještě čekat a pak už jen rozhodila rukama a řecky cosi hystericky pokřikovala na svého kolegu. Mohla jsem se jen domnívat, že to bylo něco ve smyslu: „Bože, kolikrát se mě na to ještě budou ptát?!“ Byla jsem tak vysílená, že jsem se jen beze slov otočila, ale mé oči asi promluvily za mě. Byla jsem nazlobená, ale v duchu jsem ji chápala, stejně jako mnoho minut před tím i jiné její kolegy, kteří v tom chaosu pracovali.

Když jsme se o několik minut později ocitli právě před přepážkou této ženy, byla jsem jednou z davu, ale ona mě okamžitě poznala. Přímý pohled do očí, omluva, přátelské gesto, stisk ruky,… bylo jí líto, jak se zachovala … z mé strany slova pochopení. Spěchala jsem do letadla a s posledními kroky na řecké pevnině jsem ji opouštěla s pocity … odpuštění.

Ano, bylo to jiné. I to, pro co jsme si sem tentokrát přijeli, bylo jiné. Tak jako všechno tento rok, stále měnící se, neočekávané a překvapivé. A tak se učíme v té jisté nejistotě plout. Neočekávat, přijímat a radovat se z toho, co přichází. Stojí to totiž za to! J

Hory, lesní mýtina, rybníček, útulný penzion … a deset žen. Vlastně jedenáct s paní majitelkou. A k tomu jedna psí slečna. Na chvíli se objevil i muž, aby splnil roli lovce a chytil pro nás pstruhy k obědu – jak symbolické J

Sešly jsme se, abychom prožily od pátku do neděle společný čas a naplnily ho jógou a odpočinkem v mnoha podobách. Mě, která tuto akci připravovala, těšilo už na začátku, že téměř všechny účastnice znám. Tahle partička předznamenávala příjemně strávený víkend. Jedinou velkou neznámou bylo počasí, ale bohové (nebo spíš bohyně?) hor vyslyšeli mé prosby a seslali nám nebe bez mráčku, teplo a slunce.

Užívaly jsme si cvičení pod širou oblohou, propojovaly se se zemí pod sebou, cítily měkkou hebkou trávu pod nohama, ráno plnou rosy, odpoledne hřejivou, nasávaly všechny vůně, poslouchaly zvuky lesa … a radovaly se z krásných malých překvapení. Vždyť jen otevřít oči po relaxaci a jako první vidět srpek měsíce hned kousek od zářícího slunce, nebo zelené špičky smrků tvořící kruh, je opravdu krásná kulisa, kterou nikde jinde než v přírodě, ani v té sebekrásnější tělocvičně nebo studiu, nezažijete. Příroda nám poskytla svou náruč a umožnila nám naladit se na kvalitu všech čtyř živlů, které ji utvářejí. A když se vše kolem nás ztišilo, louku pohltila tma a jen luna a hvězdy posílaly svou zář, nastal krásný čas sdílení v ženském kruhu. V období sklizně a hojnosti, které jsou oslavou plodnosti matky Země, jsme my ženy, nositelky tvůrčí plodivé síly, vytvořily samy pro sebe kruh důvěry, vzájemné podpory a pochopení. A tak se poprvé ženský kruh Ženství jako dar konal jinde než na Andělce.

Když jsme se v neděli odpoledne loučily, bylo jasné, že to není na dlouho. Čekají nás další společné hodiny s jógou, ale možná také při kávě, anebo úplně někde jinde. Pro tuto chvíli jsme se odpočaté a nabité energií vracely domů, ke svým nejbližším.

A když jsem týž večer seděla venku na terase, sluníčko zapadalo, vlevo vedle mě na lavičce hrál můj muž na kytaru, vpravo se ze dveří ozývaly tóny klavíru, na který náš syn hrál mou oblíbenou hudbu Amélie z Montmartru a u nohou mi ležela má zlatá vlčice, rozplývala jsem se blahem, s pocity hluboké radosti z bytí. Všemu a všem děkuji.

… krátké jméno pro malý ostrůvek na dohled od toskánského pobřeží. Trajektem se na něj přeplavíte jen za půl hodinky. Elba … koho by napadlo, že tohle italské slovo v češtině znamená Labe … důmyslná přesmyčka dvou původně keltských výrazů pro „velká“ a „bílá“ řeka spojuje naši největší řeku a krásný italský ostrov v Tyrhénském moři. Ale i když i mně při vyslovení „Elba“ vždycky okamžitě naskočila „bílá“, teď vidím jen zelenou. Na rozdíl od mnoha sluncem vyprahlých ostrovů, působí Elba jako svěží zelená oáza. S mořskou modří kol dokola, ideální barevná kombinace pro dovolenkovou relaxaci…

Když jsme letos po návštěvě Florencie toto krásné, ale červencovým sluncem rozpálené město, opustili a vydali se k toskánskému venkovu, zřetelně se mi ulevilo a konečně jsem se mohla opět svobodně nadechnout. Ale teprve cestou po moři na Elbu jsem měla pocit, že začíná ta pravá dovolená. Miluju totiž ostrovy. Jako by jim už jen to, že jsou obklopené vodou, dodávalo zvláštní kouzlo. Možná právě ta izolovanost je to, co člověk potřebuje pro dokonalé odstřihnutí od svého běžného života.

Elba je zelená. Díky zeleným kopcům, mým oblíbeným cypřišům, borovicím a nádherným piniím. Jejich vznešeným „deštníkům“ nemůžu odolat. Při pohledu do krajiny stále přitahují moji pozornost. Nemohu se jich nabažit. Jako správná žena ochutnávám svět všemi smysly. Když se mé nohy boří v písku krok za krokem do mořské vody, prohlížím si modrý obzor, slyším šumění vln v kontaktu se zemí, slunce zahřívá shora mé tělo a lehký vánek ke mně přináší vůni borovic, cítím se šťastná, jako by se všechno kolem spojilo v posvátném okamžiku.

Elba je zlatavě hnědá, šedá až temně černá, ale také zářivě červená … její půda nese snad všechny možné zemité odstíny a podobně široká je paleta barev minerálů, na které je Elba tak bohatá. Nerostná naleziště zde využívali už Etruskové a my můžeme její poklady obdivovat i dnes. Polodrahokamy jsou pro mnoho turistů oblíbeným suvenýrem.     Elbské pláže pokrývá bílý jemný písek, drobné kamínky i velké balvany. Každý si vybere podle své chuti. Jen pokud se podobně jako já otřásáte hrůzou při pohledu na nahuštěná lehátka v několika řadách, budete si muset nechat zajít chuť na ty nejvyhlášenější pláže ostrova. Nejprve jsem byla tímto zjištěním zklamaná. Nemohla jsem se ubránit srovnání s plážemi řeckých ostrovů a posledním vzpomínkám na pohodové chvíle prožité s rodinou mé kamarádky Márii na západě Korfu. Na široké pláži poblíž písčitých dun jsme byli široko daleko sami, děti (a nejen děti) dělaly hvězdy v písku a Mária pro nás připravila k obědu úžasný plážový piknik. Nebyl kdo by nám nahlížel do talířů … Mário, stýská se mi! A nejen mně.

Ale i na tuto situaci existuje řešení. Můžete zvolit taktiku ranních ptáčat, vstávat za svítání a pak si vychutnáte jakoukoliv pláž ještě před tím, než ti, kteří si užívali předešlé noci, vylezou z postelí a vzpamatují se do nového dne prvním espressem. Druhou variantou je vydat se podél pobřeží, všímat si aut odstavených podél silnice a cestiček ztrácejících se v zeleni směrem k moři. Většinou vás dovedou k nějaké malé přírodní pláži, na které nenajdete žádný servis, ale za to okusíte tu pravou romantiku. Další možností je naopak si na svou chvíli počkat do pozdních odpoledních hodin a proudit protisměrně. Ve chvíli, kdy jsou všichni ostatní již nabažení a vyklidí prostor, vy si můžete nerušeně vychutnat koupání v prohřátém moři a nechat se oslnit západem slunce. Právě takové chvíle patřily na Elbě pro mě k těm nejhezčím. Jedna pláž na divokém západním pobřeží mě obzvlášť okouzlila. Její vyhlazené oblázky a velké kameny na břehu i ve vodě byly inspirací i pro jiné. Pláž se stala takovou dílnou pod širým nebem. Některé skály přetvořili její návštěvníci v plastiky, na jiné namalovali krásné mandaly … Já jsem jen ležela na kamenech, nechala se omývat mořskou pěnou, která vznikala tříštěním vlnek o kamenný břeh, a sledovala zlatý kotouč, jak se přibližuje k linii dvou modrých světů, moře a nebe. Zůstali jsme tam jako poslední, já a mí dva muži.

 Elba je plná … psů. Nemám teď na mysli takové ty toulavé chlupáče, kteří pobíhají bez dozoru po plážích. Tady jsou k vidění psi – organizovaní turisté. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, proč právě na Elbu jezdí tolik páníčků v doprovodu svých čtyřnohých mazlíků. Logika je jednoduchá. Drtivá většina rekreantů jsou domovští Italové a přesun z pevniny vlastním autem je natolik krátký a jednoduchý, že je prostě nemohou nechat doma. Večerní promenáda tak trochu připomínala klubové výstavy snad všech existujících psích plemen. A bylo jedno, jestli se zrovna nacházíte v odlehlejší kempové lokalitě nebo ve vyhlášeném jachetním přístavu.

 Elba je prostě barevná. Barevná barvami, vůněmi, tvary … malý kousek země uprostřed slané vody, který stojí za to poznat.

Má kamarádka byla požádána, aby „šla módní přehlídku“. S její postavičkou žádný div, tedy ani já jsem se téhle informaci nedivila. Kamarádka je odvážná, novým výzvám se nevyhýbá a umí si život užívat. V duchu jsem ji viděla, jak ladně kráčí po přehlídkovém molu a přišlo mi to tak přirozené, jako že umí dýchat.

Když jsem se včera dozvěděla, že už má „akci“ za sebou, moc mě zajímalo s jakými zážitky. Ve svých 42 letech byla bezkonkurenčně nejstarší modelkou večera. Když viděla své náctileté kolegyňky, na chvíli ji to zaskočilo, ale pak si řekla, že si to pořádně užije, protože to je možná poprvé i naposledy zároveň. A užila! Podle ohlasů prý plula po molu nejladněji ze všech, proto možná její naposledy vůbec nebylo poslední. Podle jejích slov to, co jí pomohlo odpoutat se od trémy nejvíce, bylo uvolnění, které zažívá při józe a vědomé napojení na pánevní dno. Prostě se prý jen propojila se svým ženstvím a hrdě vyšla na molo …

Tento přesah práce s pánevním dnem asi každá nevyužijeme, ale na druhou stranu, a to je určitě mnohem důležitější, všechny si můžeme užít se stejnou grácií a ladností doslova každý svůj krok. Hrdě a se vztyčenou hlavou.

Milá R., mám velkou radost, děkuji Ti, a to i za inspiraci k tomuto po dlouhé době dalšímu příspěvku na můj blog J

Nevím, jestli věříte na Anděly. Na takové ty nadpozemské ochránce, kteří bdí nad naší bezpečností a štěstím. Nemusíte si denně opakovat Andělíčku, můj strážníčku, ale ruku na srdce, nezažili jste situace, kdy byste jejich pomoc přivítali, a nebo je dokonce o ni prosili? (A nemuseli jste přitom ani „polykat andělíčky“.)

Já takové situace zažívám. Nejde v nich o život ani o zdraví, i když za určitých okolností by mohlo jít. Jsou chvíle, kdy i já vzhlížím prosebně k nebi. Chvíle, kdy se cítím bezradná, bezmocná, a vzývám vyšší síly, protože jen ty mi dokáží pomoci. S jistotou totiž vím, že s určitými věcmi si prostě neporadím. Že ač jsou čistě materialistické, jsou pro mě mnohem vzdálenější než věci mezi nebem a zemí … sedím u svého počítače, nutně a většinou urgentně potřebuji nad něčím pracovat a technika mi to nedovolí. Z naprosto pro mě neznámých důvodů se objeví problém. Pro mě neřešitelný problém. Tehdy volám pana Davida.

Stejně jako dnes. Vždy ochotný, naslouchající, chápavý, nehodnotící a velmi trpělivě vysvětlující … vysvětlující tak polopaticky a erudovaně současně, že vás povýší z počítačově negramotného hlupáka na osobu sobě rovnou. Nebo alespoň ve vás vytvoří tento dojem, což pro osobu jako já, která je jak říkám kuchyňským spotřebitelem výpočetní techniky, je povznesením sebevědomí. Proto jsem ho dnes nazvala mým IT Andělem.

Kdysi namalovala dcera jedné mé kamarádky krásný obrázek. Prý malovala mě a řekla mamince, že jsem Anděl. Hodně mě to dojalo, protože ta malá malířka sama vypadala jako andílek. Oduševnělá éterická bytost oblečená do dětských šatiček, zrzavé vlásky a veliké modré oči, stále zaujaté barvami a kreslením. Cítila jsem se poctěna a kdykoliv si na tento zážitek vzpomenu, přihlásí se pocit určité zodpovědnost. Ne, nepovažuji se za Anděla, ale jen to, že je člověk takto viděn nevinnýma očima dítěte, zavazuje.

Myslím, že je jedno, zda věříme či nevěříme na Anděly. Pokud každý z nás bude alespoň pro někoho jiného Andělem (třeba v nouzi), bude svět krásnější.

 Včerejší večer jsme zasvětili mayské kultuře. Nečetli jsme knížku ani se nedívali na film, i když tomu jsme byli asi tak nejblíž. Seděli jsme spolu s dalšími návštěvníky cestovatelského festivalu Caminos v kině Drahomíra a poslouchali vyprávění Samuela, přímého potomka Mayů z quatemalské Tikalu, kde na tomto jednom z největších mayských sídel bývala šamankou Samuelova babička. Zajímavostí z historie i současnosti mayského života a tradic jsme vyslechli mnoho, ale já se chci s vámi podělit o pár střípků, které mě zaujaly ve vztahu k nám ženám.

Samuel se během svého vyprávění několikrát zmínil o proslulém mayském kalendáři mimo jiné v souvislosti s očekávanými změnami po roce 2012, ale zdůrazňoval i to, že současní potomci Mayů stále používají vedle solárního také lunární kalendář. Podle něj se řídí nejen práce v zemědělství, ale třeba taky, kdy je nejlepší doba nakoupit nebo prodat auto. Zvláštní místo ve sledování Luny má samozřejmě doba úplňková. Samuel připomněl nedávný rudý úplněk a vysvětloval, že Indiáni se ho obávají a snaží se určitými rituály sebe a hlavně svou rodinu ochránit. Muži v takových situacích podstupují oběť v podobě své krve, například dlouhým „pochodem“ po svých kolenou na posvátných místech. Samuel vzápětí vznesl sám na sebe otázku, že se určitě budeme ptát, proč tuto oběť nesou právě muži? Proč také ne ženy? Na odpověď jsme nemuseli čekat: protože ženy svou krev obětují každý měsíc …

Řeč padla i na témata intimní. Dozvěděli jsme se, že Indiáni znali těhotenské testy dávno před tím, než je začaly nabízet lékárny! Když chtěla indiánská žena (nebo muž J) zjistit, zda je žena těhotná, stačilo počůrat určitý druh listu z džungle a počkat, jak se vybarví … trochu romantičtější než umělohmotný tester, nemyslíte?

Za období ženské plodnosti se u populace mayských žen považuje rozmezí věku 12 až 35 let věku ženy. Po tuto dobu je jejich plodnost symbolicky a možná i fakticky podporována a chráněna jakýmisi ovocnými plody vícero barev, kterým říkají „fazolky“. Má se za to, že každá žena v 35 letech již má tolik dětí (Samuelova maminka jich stihla 14!), že svou plodnost už podporovat nepotřebuje…

Tak jsem se neubránila zamyšlení … mnoho současných českých mladých žen své úplně první mateřství odkládá za hranici třiceti let a určitě je hodně těch, které překročí i tu bájnou 35 ... kdo nebo co ochrání tu naši plodnost, když nemáme mayské „fazolky“ a ani naši muži nám pomocí rituálů nepomohou? J