Blog tety Sofie

IMG 3707blog

 

Jmenuji se Šárka. Již podle jména patrno, jsem žena. Jsem také dcerou, sestrou, neteří, manželkou, matkou, kamarádkou, … Bývala jsem i vnučkou a ještě nejsem babičkou. Jsem přesně ve věku, který ženu předurčuje k tomu, aby ji děti oslovovaly „Teto! …“ Tahle role se mi líbí a nejen ve vztahu k mým vlastním synovcům a neteři. Zvolila jsem si ji i pro část mého života, které říkám Mé psaní. A protože se každá teta musí i nějak jmenovat, dala jsem té své, která ráda píše, jméno Sofie.

 

Sofie na své cestě za životní moudrostí sbírá postřehy, zážitky, myšlenky, poučení a příběhy, o které se chce podělit se všemi, kteří o to budou stát…

 

                         
  
Obrazek  
  
 

Je začátek února. Po dlouhém období mrazů a přívalu sněhu se znatelně oteplilo. Teplota nad nulou a sluníčko o nedělním odpoledni dnes lákalo nejen na procházku. V okolních zahradách zavládl neobvyklý ruch, mnoho z nás se snažilo využít vhodnou dobu pro potřebné činnosti venku, na které v krutých mrazech není příjemné ani pomyslet.

Když jsem tak uklízela domeček naší psí slečny a větrala její podušky, zanesly mě vzpomínky hodně daleko od zimní scenérie kolem mě, do krajin mnohem teplejších. Vzpomněla jsem si na vyprávění mé drahé přítelkyně z Korfu. V létě jsem se jí ptala, co v řečtině znamená název hotelu, kde jsme právě bydleli. Dozvěděla jsem se, že Alkionis je řecké pojmenování pro ledňáčka. Hodně mě tehdy překvapilo, že by na tomto středomořském ostrově znali krásného ptáčka, který býval hrdinou mé první dětské knížky. Znáte to, každý máme takové ty úplně první zážitky z dětství, které možná ani nejsou pravými vzpomínkami, ale díky fotografiím je máme vryté pod kůží jako ty nejranější životní zkušenosti. Já vidím sama sebe jako batole sedící na koberci a přede mnou leží na zemi velká obrazová kniha zvířat. Dokázala jsem si ji k radosti mých rodičů prý prohlížet hodně často a hodně dlouho. Mými největšími oblíbenci byly dudek („Dudu“ …!), rys („Čičí“…!) … a ledňáček. Později jsem si svou náklonnost pro tohoto nápadně barevného opeřence vysvětlila tím, že patří k lednu stejně jako já, v lednu narozená.

Mária mi však vysvětlila, že ledňáček opravdu ke Korfu patří, a dokonce ho místní spojují s velmi příjemným „svátkem“ uprostřed zimy. Říkají mu Alkionidis. Tento čas nastává na přelomu ledna a února, kdy se najednou na pár dní uprostřed zimy objeví téměř letní počasí, oteplí se až na 20°C! Všichni pak pospíchají, aby stihli vyklepat koberce a vykonali jiné domácí práce, od kterých je chladné a vlhké zimní klima odrazuje. Tato zimní přestávka se pravidelně rok co rok opakuje. Říká se, že se tak děje proto, aby na Korfu mohli přiletět ledňáčci …

Letošní leden byl pro mě výjimečný tím, že jsem tak jako snad nikdy velmi často dostávala zprávy o narození miminek. A tak mě napadlo, že i tato děťátka jsou takovými „ledňáčky“, posly, kteří vnášejí uprostřed zimy do života lidí kolem sebe ty nejradostnější chvíle. Já i má drahá korfuská přítelkyně Mária k nim patříme také J

P.S. Ještě jsem se nestačila Márii zeptat, zda i u nich již letos nastal čas ledňáčků. Za to však vím, že čáp k nim přiletí v červnu J

 

 

Všechno je jinak já

Když jsem na začátku roku pročítala astrologické a numerologické výhledy na rok 2016, tušila jsem, že tento rok bude trochu výživnější … teď se mi občas zdá, že je to, jak by řeklo mládí, „dost hustý“ … to, co se už přežilo a nefunguje, jsme nuceni opouštět a otevírat se změnám …

Od léta jsme s manželem plánovali, že podle možností ještě vyjedeme na týden za teplem. Jen my dva, sluníčko, moře a pláže Korfu, prostě idyla … Jenže jak se září přiblížilo, naše jasné představy ztrácely pevné kontury. Termíny pracovní i soukromé se měnily, proměnných bylo stále víc, od těch zásadních až po takové maličkosti, jako že nám hárá pes … A když už jsme si řekli, že se nezávisle na okolnostech rozhodneme právě teď, zjistili jsme, že ani známé vzorce pro last minuty letos neplatí. Jejich nabídka neklesala den ode dne, ale hodinu od hodiny. A jejich ceny úměrně tomu stoupaly. V okamžiku, kdy jsme to už chtěli vzdát, se jakoby „náhodou“ nabídka objevila – během mého rozhovoru s cestovní kanceláří, jim v systému spadla jedna rezervace právě na hotel, o který jsme měli zájem … vše bylo vyřešeno. Skutečně na poslední chvíli.

Na Korfu jezdíme skoro jako domů. Známá místa, známí lidé. Ideální destinace pro odpočinek, bez ambicí na zdolávání turistických cílů. Pouze chuť pobýt tam, kde to máme rádi. Pro mě navíc i místo, kde žije moje řecká sestřička, jak říkám své blízké korfuské přítelkyni. Motivace vidět ji aspoň jednou za rok je velká. Naše přivítání bylo jako vždy dojemné. I samotné Korfu si pro nás připravilo svou přívětivou podobu prozářenou sluncem. Ještě nestačily vyschnout chodníky po přívalových deštích, které naplnily ulice v předešlých dnech, ale my si už mohli užívat naplno tepla a průzračné mořské vody na „naší“ pláži. Sladké nicnedělání v trojkombinaci kniha – plavání - slunění jsme střídali s výlety na oblíbená místa. Odpočívali jsme, ale dny jsme měly naplněné zážitky jako za dobu mnohem delší. Blížil se úplněk, a právě jeho energie přejí kumulaci a naplnění. A ačkoliv místa a lidé byli stejní jako ve všech předešlých letech, mnohé bylo letos nové. Nemohli jsme se zbavit dojmu, že tentokrát je všechno tak trochu jinak.

Po jednom dni stráveném na krásné pláži jen ve dvou jsme se cítili unavení více než jindy. Voda a slunce umí udolat. Čekaly nás ještě poslední dva dny na ostrově a chtěli jsme si je užít. Další ráno však přineslo nejen razantní změnu počasí … Únava z předešlého večera nezmizela, ale pohltila celé naše tělo. Brzy jsme pochopili proč… první večer po příjezdu na Korfu jsme se při našem každoročním kolečku po starých známých tvářích přátelsky přivítali i se Šárkou, sympatickou Moravačkou, žijící dlouhá léta na Korfu. Po tradičním objetí a polibcích na tvář nám s úsměvem vyprávěla, že si od nás radši bude držet odstup, protože ona i její rodina právě prodělali ošklivou střevní virózu. Prý to tady měl každý druhý… řekli jsme si, že nás se to netýká, jsme odolní a hlavně radost a odpočinek nás přece ochrání …

Všechno je jinak moře

Dva dny jsme strávili v posteli v hotelovém pokoji. A jestliže náš syn všem říkal, že jedeme na dovolenou, protože slavíme výročí svatby, tak bych si uměla představit jiné a příjemnější vyplnění takto stráveného času. Leželi jsme bok po boku a nevím proč, vzpomněla jsem si na svatební slova „ v dobrém i ve zlém“. Tohle byl ten druhý případ. Měsíc začal po úplňku couvat a snad jeho síly rozhodly o tom, že i naše těla se zbaví mnohého, co již nepotřebují. V krátkých přestávkách mezi spánkem, když jsem si uvědomila obsah svých právě prožitých snů, jsem pochopila, že transformací (říkávalo se tomu „z podoby“) neprochází jen mé tělo… Celou tu měnící se realitu podtrhávalo i počasí. Střídaly se chvíle plné slunce, prudkých lijáků, dusného horka a silných bouřek. To všechno ve velmi neobvyklé rychlosti. To jsme tu také ještě nikdy nezažili.

Cítili jsme se tak, že jsme si nedokázali představit, že budeme za pár hodin schopni odcestovat. Naše řecká kamarádka se o nás až dojemně starala a i jiní lidé nabízeli svou pomoc. V rozhodnou chvíli jsme jako zázrakem ze sebe shodili to nejhorší a byli připraveni odjet. I pršet přestalo, byl příjemně teplý večer a my se těšili, až budeme sedět v letadle a před poslední fází noční cesty autem domů si ještě odpočineme. Ten večer však letištní hala v Kerkyře praskala ve švech. Tak napěchovanou jsme ji ještě neviděli. Panoval tu zmatek nad zmatek, který nestíhaly usměrnit ani informace na elektronických tabulích. Jediným, kdo tu pevně držel otěže v rukou, byli delegátky a delegáti TUI. Ti se rozhodli, že zajistí čistý průchod pro své britské cestovatele stůj co stůj. Jedna z nich se chopila vůdčí úlohy a člověk měl dojem, že si spletla své povolání s výkonem řízení křižovatky. Chyběla jí snad jen píšťalka. Ženy i muži v barvách TUI (celkem jsem jich napočítala sedm!) vytvořili svými těly koridor a nehodlali ustoupit ze svých pozic ani o píď, jen aby jejich ovečky měly volný přístup ke své odbavovací přepážce a nezabloudily v davu. Komičnost téhle situace samozřejmě nemohla uniknout českému a moravskému humoru. Jenže pak jsme pochopili, že ty naše dvě přátelské leč velmi pasívní české turistické vůdkyně nám nezajistí zhola nic. Naše letadlo mělo letět již za pár minut a my se ještě tísnili ve frontě před pasovkou. Místní rozhlas již vyvolával jména Moravanů, letících do Ostravy spojem jen pět minut před naším … Tehdy se i můj klid počínal pomalu vytrácet. Když jsme se konečně dostali do odletové haly, začali jsme horečně hledat náš gate. Prodrali jsme se k přepážce letu do Ostravy a já se udýchaně zeptala řecké úřednice, kde je to správné místo k odletu pro nás do Prahy? Vytřeštila na mě oči, řekla, že my musíme ještě čekat a pak už jen rozhodila rukama a řecky cosi hystericky pokřikovala na svého kolegu. Mohla jsem se jen domnívat, že to bylo něco ve smyslu: „Bože, kolikrát se mě na to ještě budou ptát?!“ Byla jsem tak vysílená, že jsem se jen beze slov otočila, ale mé oči asi promluvily za mě. Byla jsem nazlobená, ale v duchu jsem ji chápala, stejně jako mnoho minut před tím i jiné její kolegy, kteří v tom chaosu pracovali.

všechno je jinak západ

Když jsme se o několik minut později ocitli právě před přepážkou této ženy, byla jsem jednou z davu, ale ona mě okamžitě poznala. Přímý pohled do očí, omluva, přátelské gesto, stisk ruky,… bylo jí líto, jak se zachovala … z mé strany slova pochopení. Spěchala jsem do letadla a s posledními kroky na řecké pevnině jsem ji opouštěla s pocity … odpuštění.

Ano, bylo to jiné. I to, pro co jsme si sem tentokrát přijeli, bylo jiné. Tak jako všechno tento rok, stále měnící se, neočekávané a překvapivé. A tak se učíme v té jisté nejistotě plout. Neočekávat, přijímat a radovat se z toho, co přichází. Stojí to totiž za to! J

 

 

 

Kalahari Hanka maláHory, lesní mýtina, rybníček, útulný penzion … a deset žen. Vlastně jedenáct s paní majitelkou. A k tomu jedna psí slečna. Na chvíli se objevil i muž, aby splnil roli lovce a chytil pro nás pstruhy k obědu – jak symbolické J

Sešly jsme se, abychom prožily od pátku do neděle společný čas a naplnily ho jógou a odpočinkem v mnoha podobách. Mě, která tuto akci připravovala, těšilo už na začátku, že téměř všechny účastnice znám. Tahle partička předznamenávala příjemně strávený víkend. Jedinou velkou neznámou bylo počasí, ale bohové (nebo spíš bohyně?) hor vyslyšeli mé prosby a seslali nám nebe bez mráčku, teplo a slunce.

Užívaly jsme si cvičení pod širou oblohou, propojovaly se se zemí pod sebou, cítily měkkou hebkou trávu pod nohama, ráno plnou rosy, odpoledne hřejivou, nasávaly všechny vůně, poslouchaly zvuky lesa … a radovaly se z krásných malých překvapení. Vždyť jen otevřít oči po relaxaci a jako první vidět srpek měsíce hned kousek od zářícího slunce, nebo zelené špičky smrků tvořící kruh, je opravdu krásná kulisa, kterou nikde jinde než v přírodě, ani v té sebekrásnější tělocvičně nebo studiu, nezažijete. Příroda nám poskytla svou náruč a umožnila nám naladit se na kvalitu všech čtyř živlů, které ji utvářejí. A když se vše kolem nás ztišilo, louku pohltila tma a jen luna a hvězdy posílaly svou zář, nastal krásný čas sdílení v ženském kruhu. V období sklizně a hojnosti, které jsou oslavou plodnosti matky Země, jsme my ženy, nositelky tvůrčí plodivé síly, vytvořily samy pro sebe kruh důvěry, vzájemné podpory a pochopení. A tak se poprvé ženský kruh Ženství jako dar konal jinde než na Andělce.

05Kalahari Bohyně 2 malá

Když jsme se v neděli odpoledne loučily, bylo jasné, že to není na dlouho. Čekají nás další společné hodiny s jógou, ale možná také při kávě, anebo úplně někde jinde. Pro tuto chvíli jsme se odpočaté a nabité energií vracely domů, ke svým nejbližším.

A když jsem týž večer seděla venku na terase, sluníčko zapadalo, vlevo vedle mě na lavičce hrál můj muž na kytaru, vpravo se ze dveří ozývaly tóny klavíru, na který náš syn hrál mou oblíbenou hudbu Amélie z Montmartru a u nohou mi ležela má zlatá vlčice, rozplývala jsem se blahem, s pocity hluboké radosti z bytí. Všemu a všem děkuji.

 

 

 

Moře

… krátké jméno pro malý ostrůvek na dohled od toskánského pobřeží. Trajektem se na něj přeplavíte jen za půl hodinky. Elba … koho by napadlo, že tohle italské slovo v češtině znamená Labe … důmyslná přesmyčka dvou původně keltských výrazů pro „velká“ a „bílá“ řeka spojuje naši největší řeku a krásný italský ostrov v Tyrhénském moři. Ale i když i mně při vyslovení „Elba“ vždycky okamžitě naskočila „bílá“, teď vidím jen zelenou. Na rozdíl od mnoha sluncem vyprahlých ostrovů, působí Elba jako svěží zelená oáza. S mořskou modří kol dokola, ideální barevná kombinace pro dovolenkovou relaxaci…

Elba mandala

 

Když jsme letos po návštěvě Florencie toto krásné, ale červencovým sluncem rozpálené město, opustili a vydali se k toskánskému venkovu, zřetelně se mi ulevilo a konečně jsem se mohla opět svobodně nadechnout. Ale teprve cestou po moři na Elbu jsem měla pocit, že začíná ta pravá dovolená. Miluju totiž ostrovy. Jako by jim už jen to, že jsou obklopené vodou, dodávalo zvláštní kouzlo. Možná právě ta izolovanost je to, co člověk potřebuje pro dokonalé odstřihnutí od svého běžného života.

 

Pinie

 

 

 

 

 

 

 

Elba je zelená. Díky zeleným kopcům, mým oblíbeným cypřišům, borovicím a nádherným piniím. Jejich vznešeným „deštníkům“ nemůžu odolat. Při pohledu do krajiny stále přitahují moji pozornost. Nemohu se jich nabažit. Jako správná žena ochutnávám svět všemi smysly. Když se mé nohy boří v písku krok za krokem do mořské vody, prohlížím si modrý obzor, slyším šumění vln v kontaktu se zemí, slunce zahřívá shora mé tělo a lehký vánek ke mně přináší vůni borovic, cítím se šťastná, jako by se všechno kolem spojilo v posvátném okamžiku.

 

Elba je zlatavě hnědá, šedá až temně černá, ale také zářivě červená … její půda nese snad všechny možné zemité odstíny a podobně široká je paleta barev minerálů, na které je Elba tak bohatá. Nerostná naleziště zde využívali už Etruskové a my můžeme její poklady obdivovat i dnes. Polodrahokamy jsou pro mnoho turistů oblíbeným suvenýrem.     Elbské pláže pokrývá bílý jemný písek, drobné kamínky i velké balvany. Každý si vybere podle své chuti. Jen pokud se podobně jako já otřásáte hrůzou při pohledu na nahuštěná lehátka v několika řadách, budete si muset nechat zajít chuť na ty nejvyhlášenější pláže ostrova. Nejprve jsem byla tímto zjištěním zklamaná. Nemohla jsem se ubránit srovnání s plážemi řeckých ostrovů a posledním vzpomínkám na pohodové chvíle prožité s rodinou mé kamarádky Márii na západě Korfu. Na široké pláži poblíž písčitých dun jsme byli široko daleko sami, děti (a nejen děti) dělaly hvězdy v písku a Mária pro nás připravila k obědu úžasný plážový piknik. Nebyl kdo by nám nahlížel do talířů … Mário, stýská se mi! A nejen mně. Minerál

 

Ale i na tuto situaci existuje řešení. Můžete zvolit taktiku ranních ptáčat, vstávat za svítání a pak si vychutnáte jakoukoliv pláž ještě před tím, než ti, kteří si užívali předešlé noci, vylezou z postelí a vzpamatují se do nového dne prvním espressem. Druhou variantou je vydat se podél pobřeží, všímat si aut odstavených podél silnice a cestiček ztrácejících se v zeleni směrem k moři. Většinou vás dovedou k nějaké malé přírodní pláži, na které nenajdete žádný servis, ale za to okusíte tu pravou romantiku. Další možností je naopak si na svou chvíli počkat do pozdních odpoledních hodin a proudit protisměrně. Ve chvíli, kdy jsou všichni ostatní již nabažení a vyklidí prostor, vy si můžete nerušeně vychutnat koupání v prohřátém moři a nechat se oslnit západem slunce. Právě takové chvíle patřily na Elbě pro mě k těm nejhezčím. Jedna pláž na divokém západním pobřeží mě obzvlášť okouzlila. Její vyhlazené oblázky a velké kameny na břehu i ve vodě byly inspirací i pro jiné. Pláž se stala takovou dílnou pod širým nebem. Některé skály přetvořili její návštěvníci v plastiky, na jiné namalovali krásné mandaly … Já jsem jen ležela na kamenech, nechala se omývat mořskou pěnou, která vznikala tříštěním vlnek o kamenný břeh, a sledovala zlatý kotouč, jak se přibližuje k linii dvou modrých světů, moře a nebe. Zůstali jsme tam jako poslední, já a mí dva muži.

Elba krokodýl

 Elba je plná … psů. Nemám teď na mysli takové ty toulavé chlupáče, kteří pobíhají bez dozoru po plážích. Tady jsou k vidění psi – organizovaní turisté. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, proč právě na Elbu jezdí tolik páníčků v doprovodu svých čtyřnohých mazlíků. Logika je jednoduchá. Drtivá většina rekreantů jsou domovští Italové a přesun z pevniny vlastním autem je natolik krátký a jednoduchý, že je prostě nemohou nechat doma. Večerní promenáda tak trochu připomínala klubové výstavy snad všech existujících psích plemen. A bylo jedno, jestli se zrovna nacházíte v odlehlejší kempové lokalitě nebo ve vyhlášeném jachetním přístavu.

 

 Elba je prostě barevná. Barevná barvami, vůněmi, tvary … malý kousek země uprostřed slané vody, který stojí za to poznat.

Minerálky

 

 

 

Není molo jako molo

 

Má kamarádka byla požádána, aby „šla módní přehlídku“. S její postavičkou žádný div, tedy ani já jsem se téhle informaci nedivila. Kamarádka je odvážná, novým výzvám se nevyhýbá a umí si život užívat. V duchu jsem ji viděla, jak ladně kráčí po přehlídkovém molu a přišlo mi to tak přirozené, jako že umí dýchat.

Když jsem se včera dozvěděla, že už má „akci“ za sebou, moc mě zajímalo s jakými zážitky. Ve svých 42 letech byla bezkonkurenčně nejstarší modelkou večera. Když viděla své náctileté kolegyňky, na chvíli ji to zaskočilo, ale pak si řekla, že si to pořádně užije, protože to je možná poprvé i naposledy zároveň. A užila! Podle ohlasů prý plula po molu nejladněji ze všech, proto možná její naposledy vůbec nebylo poslední. Podle jejích slov to, co jí pomohlo odpoutat se od trémy nejvíce, bylo uvolnění, které zažívá při józe a vědomé napojení na pánevní dno. Prostě se prý jen propojila se svým ženstvím a hrdě vyšla na molo …

Tento přesah práce s pánevním dnem asi každá nevyužijeme, ale na druhou stranu, a to je určitě mnohem důležitější, všechny si můžeme užít se stejnou grácií a ladností doslova každý svůj krok. Hrdě a se vztyčenou hlavou.

Milá R., mám velkou radost, děkuji Ti, a to i za inspiraci k tomuto po dlouhé době dalšímu příspěvku na můj blog J

 

 

 

Mám IT Anděla

Nevím, jestli věříte na Anděly. Na takové ty nadpozemské ochránce, kteří bdí nad naší bezpečností a štěstím. Nemusíte si denně opakovat Andělíčku, můj strážníčku, ale ruku na srdce, nezažili jste situace, kdy byste jejich pomoc přivítali, a nebo je dokonce o ni prosili? (A nemuseli jste přitom ani „polykat andělíčky“.)

Já takové situace zažívám. Nejde v nich o život ani o zdraví, i když za určitých okolností by mohlo jít. Jsou chvíle, kdy i já vzhlížím prosebně k nebi. Chvíle, kdy se cítím bezradná, bezmocná, a vzývám vyšší síly, protože jen ty mi dokáží pomoci. S jistotou totiž vím, že s určitými věcmi si prostě neporadím. Že ač jsou čistě materialistické, jsou pro mě mnohem vzdálenější než věci mezi nebem a zemí … sedím u svého počítače, nutně a většinou urgentně potřebuji nad něčím pracovat a technika mi to nedovolí. Z naprosto pro mě neznámých důvodů se objeví problém. Pro mě neřešitelný problém. Tehdy volám pana Davida.

Stejně jako dnes. Vždy ochotný, naslouchající, chápavý, nehodnotící a velmi trpělivě vysvětlující … vysvětlující tak polopaticky a erudovaně současně, že vás povýší z počítačově negramotného hlupáka na osobu sobě rovnou. Nebo alespoň ve vás vytvoří tento dojem, což pro osobu jako já, která je jak říkám kuchyňským spotřebitelem výpočetní techniky, je povznesením sebevědomí. Proto jsem ho dnes nazvala mým IT Andělem.

Kdysi namalovala dcera jedné mé kamarádky krásný obrázek. Prý malovala mě a řekla mamince, že jsem Anděl. Hodně mě to dojalo, protože ta malá malířka sama vypadala jako andílek. Oduševnělá éterická bytost oblečená do dětských šatiček, zrzavé vlásky a veliké modré oči, stále zaujaté barvami a kreslením. Cítila jsem se poctěna a kdykoliv si na tento zážitek vzpomenu, přihlásí se pocit určité zodpovědnost. Ne, nepovažuji se za Anděla, ale jen to, že je člověk takto viděn nevinnýma očima dítěte, zavazuje.

Myslím, že je jedno, zda věříme či nevěříme na Anděly. Pokud každý z nás bude alespoň pro někoho jiného Andělem (třeba v nouzi), bude svět krásnější.

 

 

 

 

Včerejší večer jsme zasvětili mayské kultuře. Nečetli jsme knížku ani se nedívali na film, i když tomu jsme byli asi tak nejblíž. Seděli jsme spolu s dalšími návštěvníky cestovatelského festivalu Caminos v kině Drahomíra a poslouchali vyprávění Samuela, přímého potomka Mayů z quatemalské Tikalu, kde na tomto jednom z největších mayských sídel bývala šamankou Samuelova babička. Zajímavostí z historie i současnosti mayského života a tradic jsme vyslechli mnoho, ale já se chci s vámi podělit o pár střípků, které mě zaujaly ve vztahu k nám ženám.

Samuel se během svého vyprávění několikrát zmínil o proslulém mayském kalendáři mimo jiné v souvislosti s očekávanými změnami po roce 2012, ale zdůrazňoval i to, že současní potomci Mayů stále používají vedle solárního také lunární kalendář. Podle něj se řídí nejen práce v zemědělství, ale třeba taky, kdy je nejlepší doba nakoupit nebo prodat auto. Zvláštní místo ve sledování Luny má samozřejmě doba úplňková. Samuel připomněl nedávný rudý úplněk a vysvětloval, že Indiáni se ho obávají a snaží se určitými rituály sebe a hlavně svou rodinu ochránit. Muži v takových situacích podstupují oběť v podobě své krve, například dlouhým „pochodem“ po svých kolenou na posvátných místech. Samuel vzápětí vznesl sám na sebe otázku, že se určitě budeme ptát, proč tuto oběť nesou právě muži? Proč také ne ženy? Na odpověď jsme nemuseli čekat: protože ženy svou krev obětují každý měsíc …

Řeč padla i na témata intimní. Dozvěděli jsme se, že Indiáni znali těhotenské testy dávno před tím, než je začaly nabízet lékárny! Když chtěla indiánská žena (nebo muž J) zjistit, zda je žena těhotná, stačilo počůrat určitý druh listu z džungle a počkat, jak se vybarví … trochu romantičtější než umělohmotný tester, nemyslíte?

Za období ženské plodnosti se u populace mayských žen považuje rozmezí věku 12 až 35 let věku ženy. Po tuto dobu je jejich plodnost symbolicky a možná i fakticky podporována a chráněna jakýmisi ovocnými plody vícero barev, kterým říkají „fazolky“. Má se za to, že každá žena v 35 letech již má tolik dětí (Samuelova maminka jich stihla 14!), že svou plodnost už podporovat nepotřebuje…

Tak jsem se neubránila zamyšlení … mnoho současných českých mladých žen své úplně první mateřství odkládá za hranici třiceti let a určitě je hodně těch, které překročí i tu bájnou 35 ... kdo nebo co ochrání tu naši plodnost, když nemáme mayské „fazolky“ a ani naši muži nám pomocí rituálů nepomohou? J

 

 

To téma se mi vrací celé léto na mnoha místech a v mnohých podobách. Tetování. Spustila ho ve mně kamarádka. I dříve se občas objevilo, ale nezanechalo stopu, zase se rychle vytratilo. Proč právě nyní? Protože se objevilo na těle člověka, který je mi blízký. Až teď si uvědomuju, že nikdo nikdy dříve v mém blízkém okolí tetování neměl. Tak proto. A teď jako kdyby přes kůži blízkého člověka se téma dotklo i mě a žádalo si, vyslov se, co ke mně cítíš, jak to se mnou máš Ty? Tak jo.

Tattoo1

Kůže je naše hranice vymezující náš vnitřní svět, přes kterou se dotýkáme vnějšího světa. Obrázek na kůži, byť vznikne rukou zvnějšku, je spíš odrazem nás, jací jsme uvnitř a co zároveň chceme ukázat celému světu. Nebo alespoň tak si to představuji. To samozřejmě nechává stranou mořské koníky a delfínky, které si dámy přivážejí z dovolené na svém rameni nebo kotníku. Pokud bych si proto já sama měla vybrat motiv svého vnitřního já, za který bych se mohla jednoznačně postavit, který by říkal „Ano, tak tohle jsem JÁ“, nebylo by to pro mě vůbec jednoduché. Máme v sobě tolik vnitřních světů, tolik témat, poloh … a za tím vším všehotvarým a všebarevným je ticho, hluboké a slastné ticho, které je vším v jednom a vlastně ničím … ale jak tohle výtvarně vyjádřit na kůži? Jak se neuchýlit k banálním piktogramům jako červenému srdíčku, za kterým by někdo těžko hledal mou vnitřní hloubku a spíš by mě v mém věku zařadil do škatulky infantilní nedospělé a přesto už trochu přezrálé dívčiny?

No dobrá, už je mi aspoň jasné, že motiv mého tetování je značně nejasný. Ten ale není tím podstatným, co mě na fenoménu tetování zajímá a zneklidňuje zároveň. Já řeším vůbec akt tetování samotný. Mé srdce tolik vnímající přírodu, její živly a energii, chápající a respektující tradice lidí, kteří uměli a nebo ještě dnes umějí žít v souladu s ní a plně napojeni na její síly, tak tohle mé srdce chápe kořeny, ze kterých tetování vzniká. Jenže já žiju v „civilizovaném“ srdci Evropy, starého kontinentu, kde jsou ale vazby na vše prapůvodní a staré v nás, na vše divoké a domorodé, zpřetrhány snad nejvíc v celém světě. Není se co divit, že necítím příslušnost „ke kmeni“, která by mě vedla dle tradice a kultury k tomu pomalovat své tělo ornamenty, obrázky a sděleními, vrýt je navždy do své kůže. Tattoo2Tahle prapůvodní motivace a význam se ve mně mísí s novodobou otázkou sebepoškozování. Proč bych někomu dobrovolně a z pouhého rozmaru dovolila, aby bolestivým způsobem zacházel s mým tělem a narušil něco, co příroda tak důmyslně vytvořila pro mou ochranu? No ono takové propíchnutí uší nebo depilace taky nejsou žádná slast. Ne nadarmo se říká, že se pro krásu musí trpět. Ale člověk zvažuje, jestli to utrpení za to stojí. A to mně zatím určitě nestojí. Další otevřenou otázkou zůstává, od koho bych si malůvky nechala udělat, komu bych dovolila doslova „dostat se mi pod kůži“? … cítím, že tímto aktem vzniká určité spojení mezi tetovaným a jeho tatérem. Takže bych byla v tomto směru velmi vybíravá … (jak by asi proběhlo výběrové řízení na čistou duši, která by se směla přiblížit k té mé? J).

 Došla jsem k tomu, že vlastně jediné, co ohledně tetování a sebe vím, je, kam bych si ho pořídila. Bylo by moje a především pro mě. Takže žádná záda nebo ramínko zezadu. To místo, kam bych ho zasadila, by provázelo každý můj krok a každý můj  pohled k matičce Zemi, tedy ke kořenům – nárt mé pravé nohy. Ale existuje něco, na co bych se chtěla dívat každičký další den, a to beze změny? Já, která si vždycky vybírá barvy svého oblečení přesně podle toho, jak se cítí právě tady a teď? Pro mě by bylo vlastně ideální, kdybych si mohla „tetování“ sama přetvářet podle momentální chuti.

 Barvičky, to je to, co mám ráda! Beru si svůj nový lak na nehty a nádhernou rudou přetírám nehtík po nehtíku na mých nohách. Ano, s tímhle „sebeoznačkováním“ souzním. Tetování zatím zůstane na čekačce mezi spoustou dalších věcí, kterými se ráda pokochám u jiných, ale které mít nemusím, i když bych mohla.  Ale kdo ví, třeba jednou přijde silný impuls a já ucítím, je to tady, chci to!

 

Chvála sukně 1

Říkávalo se: „Ten se otočí za každou sukní… Nenechá žádnou sukni na pokoji …“ Kdybych to měla brát doslova, pak běda českému národu! …

Minulou sobotu jsme se vydali na Okoř. Na festival pod širým nebem a pod hradní zříceninou slavného jména. Mé přání bylo vyslyšeno, nepršelo, ani se nekonala tropická vedra. Panovalo alespoň podle mě ideální letní počasí – kolem pětadvaceti, slunečno s občasným beránkem, který se proběhl oblohou. Obvyklá ranní otázka „Co dnes na sebe?“, byla předem v jednom bodě jasná – černou dlouhou sukni! Černá je praktická, vždycky šik a k muzice se přece hodí! J

Na místě jsme byli s předstihem, a tak jsem měla možnost nasát atmosféru a porozhlédnout se. Postupně se trousili další a další návštěvníci a já si nemohla nevšimnout jedné drobné maličkosti – že jsem snad jediná ona = žena, která svou dolní polovinu těla do sukně skryla. Tento fakt mě natolik zaujal, že jsem pak celý večer pátrala zrakem, zda přece jen mezi těmi tisíci divačkami neobjevím ještě nějakou další sukni. Konečné skóre bylo žalostné. V celém tom početném davu, alespoň kam mé oko dohlédlo, jsme byly „osukňované“ všeho všudy tři - dvě dospělačky a jedna roztomilá copatá holčička. Když opominu pár šatů, ostatní děvčátka, dívky, slečny, paní i babičky nasoukaly své nožky do nohavic. Odpolední sluníčko celkem pražilo, opíralo se nejen do svahu a hradních zdí, ale taky do nás. Já si lebedila v široké pohodlné suknici a všech těch okalhotovaných žen mi bylo líto. Zvláště těch v džínách. Objevila jsem, že čím byla žena korpulentnější, tím byly její kalhoty většinou těsnější a bytelnější. Má profesionálně deformovaná mysl hned přispěchala s asociacemi různých zdravotních potíží, kterými tyto „nešťastnice“ mohou trpět … Nechtěla jsem si ani představovat, jak bych se během těch hodin strávených v různých posedech na dece cítila v obepnutých byť strečových džínách já. V široké dlouhé sukni jsem své tělo vnímala po všech stránkách komfortně. Dalo by se namítnout, že při chůzi ze svahu či naopak do kopce může být sukně na obtíž, že přece u kalhot nehrozí, že byste si nohavice přišláply. Ale řekněte mi, když si v takové situaci musíte trochu přizdvihnout sukni a vědomě kráčet krok za krokem, nepřipadáte si jako „opravdová žena“? Vzpomínám si, že už jako holka jsem se v takové chvíli cítila tak trochu jako princezna a zpívala si „… A já sukni vykasanou, cítím les a ten mi dovolí být chvíli lesní pannou a nejít do školy …“

Chvála sukně 2

 

Pannou natožpak lesní nejsem, ale jako žena se plně cítím a proto si kladu za nás všechny otázku: proč jsme na sukně zanevřely? Co nás donutilo vzdát se téhle tak praktické a navýsost pohodlné části šatníku? Není to jen další důkaz našeho uniformního světa, kde v mnohém směru vládne mužský duch?

Je mi jasné, že tvořit statistiku podle jediného dne na jednom místě a pohledem jediné ženy nelze. Přesto však – dle dávných měřítek počítáno, byl by počet sukní = žen na hradě Okoři v tuto sobotu žalostný … člověk by se bál, že český národ vymře po přeslici…

… ale já jsem optimistka a vím, že tomu tak nebude J

 

DSC07428

Klidně by mi mohli zpívat „Jsi má, levandulová,…“, ale u mě by to bylo spíš růžovolevandulová, … pro tyhle dvě rostliny mám opravdu slabost a teď si jich užívám plnými doušky, nebo spíš plným dechem. Miluju tu nádhernou směsici vůní růží a levandule. První roky pěstování jsem se levandule doslova nemohla nabažit a sklidila každý fialově kvetoucí klásek – jako kytičku na pověšení, do vonných polštářků, na pečení, na dárky,… Teď natrhám už jen pár a o všechno ostatní se štědře podělím s motýly, čmeláky, včelami, vosami,… na terase je nebývale živo a mě baví pozorovat ten přelétavý cvrkot. Někdy to vypadá, že si na naší levanduli dal dostaveníčko hmyz z dalekého širokého okolí. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě naši hmyzí hosté napadli a uštědřili mi nějaké bodnutí. A to do té voňavé nádhery vkládám nejen ruce, ale bořím i svůj nos.

 DSC07439Prostě tu žijeme v symbióze. To ovšem platí jen o lidských členech rodiny. Z naší fenky, jinak nejmírumilovnějšího psa na světě, se v letním čase stává krutý zabiják. Dráždí ji všechno to bzučení a létání kolem a záhony levandule jsou místem, kde si chladí svou žáhu. Občas ji podezřívám z toho, že se stala závislá na včelím a vosím jedu a musí si denně doplňovat svou dávku.

 

DSC07458Vrchol levandulové sezóny každý rok slavím po svém – pečením levandulových sušenek podle provensálského receptu. V kuchyni to voní tak intenzívně, že kdyby levandule obsahovala opiáty,byla bych jistojistě v rauši … no vlastně jsem – ve sladkém levandulovém opojení smyslů J

DSC05274