To téma se mi vrací celé léto na mnoha místech a v mnohých podobách. Tetování. Spustila ho ve mně kamarádka. I dříve se občas objevilo, ale nezanechalo stopu, zase se rychle vytratilo. Proč právě nyní? Protože se objevilo na těle člověka, který je mi blízký. Až teď si uvědomuju, že nikdo nikdy dříve v mém blízkém okolí tetování neměl. Tak proto. A teď jako kdyby přes kůži blízkého člověka se téma dotklo i mě a žádalo si, vyslov se, co ke mně cítíš, jak to se mnou máš Ty? Tak jo.

Kůže je naše hranice vymezující náš vnitřní svět, přes kterou se dotýkáme vnějšího světa. Obrázek na kůži, byť vznikne rukou zvnějšku, je spíš odrazem nás, jací jsme uvnitř a co zároveň chceme ukázat celému světu. Nebo alespoň tak si to představuji. To samozřejmě nechává stranou mořské koníky a delfínky, které si dámy přivážejí z dovolené na svém rameni nebo kotníku. Pokud bych si proto já sama měla vybrat motiv svého vnitřního já, za který bych se mohla jednoznačně postavit, který by říkal „Ano, tak tohle jsem JÁ“, nebylo by to pro mě vůbec jednoduché. Máme v sobě tolik vnitřních světů, tolik témat, poloh … a za tím vším všehotvarým a všebarevným je ticho, hluboké a slastné ticho, které je vším v jednom a vlastně ničím … ale jak tohle výtvarně vyjádřit na kůži? Jak se neuchýlit k banálním piktogramům jako červenému srdíčku, za kterým by někdo těžko hledal mou vnitřní hloubku a spíš by mě v mém věku zařadil do škatulky infantilní nedospělé a přesto už trochu přezrálé dívčiny?

No dobrá, už je mi aspoň jasné, že motiv mého tetování je značně nejasný. Ten ale není tím podstatným, co mě na fenoménu tetování zajímá a zneklidňuje zároveň. Já řeším vůbec akt tetování samotný. Mé srdce tolik vnímající přírodu, její živly a energii, chápající a respektující tradice lidí, kteří uměli a nebo ještě dnes umějí žít v souladu s ní a plně napojeni na její síly, tak tohle mé srdce chápe kořeny, ze kterých tetování vzniká. Jenže já žiju v „civilizovaném“ srdci Evropy, starého kontinentu, kde jsou ale vazby na vše prapůvodní a staré v nás, na vše divoké a domorodé, zpřetrhány snad nejvíc v celém světě. Není se co divit, že necítím příslušnost „ke kmeni“, která by mě vedla dle tradice a kultury k tomu pomalovat své tělo ornamenty, obrázky a sděleními, vrýt je navždy do své kůže. Tahle prapůvodní motivace a význam se ve mně mísí s novodobou otázkou sebepoškozování. Proč bych někomu dobrovolně a z pouhého rozmaru dovolila, aby bolestivým způsobem zacházel s mým tělem a narušil něco, co příroda tak důmyslně vytvořila pro mou ochranu? No ono takové propíchnutí uší nebo depilace taky nejsou žádná slast. Ne nadarmo se říká, že se pro krásu musí trpět. Ale člověk zvažuje, jestli to utrpení za to stojí. A to mně zatím určitě nestojí. Další otevřenou otázkou zůstává, od koho bych si malůvky nechala udělat, komu bych dovolila doslova „dostat se mi pod kůži“? … cítím, že tímto aktem vzniká určité spojení mezi tetovaným a jeho tatérem. Takže bych byla v tomto směru velmi vybíravá … (jak by asi proběhlo výběrové řízení na čistou duši, která by se směla přiblížit k té mé? J).

Došla jsem k tomu, že vlastně jediné, co ohledně tetování a sebe vím, je, kam bych si ho pořídila. Bylo by moje a především pro mě. Takže žádná záda nebo ramínko zezadu. To místo, kam bych ho zasadila, by provázelo každý můj krok a každý můj  pohled k matičce Zemi, tedy ke kořenům – nárt mé pravé nohy. Ale existuje něco, na co bych se chtěla dívat každičký další den, a to beze změny? Já, která si vždycky vybírá barvy svého oblečení přesně podle toho, jak se cítí právě tady a teď? Pro mě by bylo vlastně ideální, kdybych si mohla „tetování“ sama přetvářet podle momentální chuti.

Barvičky, to je to, co mám ráda! Beru si svůj nový lak na nehty a nádhernou rudou přetírám nehtík po nehtíku na mých nohách. Ano, s tímhle „sebeoznačkováním“ souzním. Tetování zatím zůstane na čekačce mezi spoustou dalších věcí, kterými se ráda pokochám u jiných, ale které mít nemusím, i když bych mohla.  Ale kdo ví, třeba jednou přijde silný impuls a já ucítím, je to tady, chci to!