Říkávalo se: „Ten se otočí za každou sukní… Nenechá žádnou sukni na pokoji …“ Kdybych to měla brát doslova, pak běda českému národu! …

Minulou sobotu jsme se vydali na Okoř. Na festival pod širým nebem a pod hradní zříceninou slavného jména. Mé přání bylo vyslyšeno, nepršelo, ani se nekonala tropická vedra. Panovalo alespoň podle mě ideální letní počasí – kolem pětadvaceti, slunečno s občasným beránkem, který se proběhl oblohou. Obvyklá ranní otázka „Co dnes na sebe?“, byla předem v jednom bodě jasná – černou dlouhou sukni! Černá je praktická, vždycky šik a k muzice se přece hodí! J

Na místě jsme byli s předstihem, a tak jsem měla možnost nasát atmosféru a porozhlédnout se. Postupně se trousili další a další návštěvníci a já si nemohla nevšimnout jedné drobné maličkosti – že jsem snad jediná ona = žena, která svou dolní polovinu těla do sukně skryla. Tento fakt mě natolik zaujal, že jsem pak celý večer pátrala zrakem, zda přece jen mezi těmi tisíci divačkami neobjevím ještě nějakou další sukni. Konečné skóre bylo žalostné. V celém tom početném davu, alespoň kam mé oko dohlédlo, jsme byly „osukňované“ všeho všudy tři - dvě dospělačky a jedna roztomilá copatá holčička. Když opominu pár šatů, ostatní děvčátka, dívky, slečny, paní i babičky nasoukaly své nožky do nohavic. Odpolední sluníčko celkem pražilo, opíralo se nejen do svahu a hradních zdí, ale taky do nás. Já si lebedila v široké pohodlné suknici a všech těch okalhotovaných žen mi bylo líto. Zvláště těch v džínách. Objevila jsem, že čím byla žena korpulentnější, tím byly její kalhoty většinou těsnější a bytelnější. Má profesionálně deformovaná mysl hned přispěchala s asociacemi různých zdravotních potíží, kterými tyto „nešťastnice“ mohou trpět … Nechtěla jsem si ani představovat, jak bych se během těch hodin strávených v různých posedech na dece cítila v obepnutých byť strečových džínách já. V široké dlouhé sukni jsem své tělo vnímala po všech stránkách komfortně. Dalo by se namítnout, že při chůzi ze svahu či naopak do kopce může být sukně na obtíž, že přece u kalhot nehrozí, že byste si nohavice přišláply. Ale řekněte mi, když si v takové situaci musíte trochu přizdvihnout sukni a vědomě kráčet krok za krokem, nepřipadáte si jako „opravdová žena“? Vzpomínám si, že už jako holka jsem se v takové chvíli cítila tak trochu jako princezna a zpívala si „… A já sukni vykasanou, cítím les a ten mi dovolí být chvíli lesní pannou a nejít do školy …“

Pannou natožpak lesní nejsem, ale jako žena se plně cítím a proto si kladu za nás všechny otázku: proč jsme na sukně zanevřely? Co nás donutilo vzdát se téhle tak praktické a navýsost pohodlné části šatníku? Není to jen další důkaz našeho uniformního světa, kde v mnohém směru vládne mužský duch?

Je mi jasné, že tvořit statistiku podle jediného dne na jednom místě a pohledem jediné ženy nelze. Přesto však – dle dávných měřítek počítáno, byl by počet sukní = žen na hradě Okoři v tuto sobotu žalostný … člověk by se bál, že český národ vymře po přeslici…

… ale já jsem optimistka a vím, že tomu tak nebude J