Blog tety Sofie

IMG 3707blog

 

Jmenuji se Šárka. Již podle jména patrno, jsem žena. Jsem také dcerou, sestrou, neteří, manželkou, matkou, kamarádkou, … Bývala jsem i vnučkou a ještě nejsem babičkou. Jsem přesně ve věku, který ženu předurčuje k tomu, aby ji děti oslovovaly „Teto! …“ Tahle role se mi líbí a nejen ve vztahu k mým vlastním synovcům a neteři. Zvolila jsem si ji i pro část mého života, které říkám Mé psaní. A protože se každá teta musí i nějak jmenovat, dala jsem té své, která ráda píše, jméno Sofie.

 

Sofie na své cestě za životní moudrostí sbírá postřehy, zážitky, myšlenky, poučení a příběhy, o které se chce podělit se všemi, kteří o to budou stát…

 

Promenády vždycky bývaly místem, kam člověk chodil, aby viděl a byl viděn. Přesně takhle si přestavuji, že to kdysi chodilo na lázeňských kolonádách. I těch karlovarských. V jejich slavnějších dobách, kdy se do věhlasných lázní sjížděla evropská smetánka. V posledním týdnu bylo ve Varech díky filmovému festivalu podobně živo. Návštěvníci obousměrně proudili mezi hotely Thermal a Pupp. A byli velmi pozorní. Žádné nepřítomné procházení davem jako na Václaváku. Tady každý zkoumavě zrakem sledoval každého protisměrně korzujícího kolemjdoucího. Až by člověka napadlo, jestli místo filmových fanoušků nepřijeli do Varů pátrající špioni. Důvod byl jasný: co kdyby se třeba právě za těmito slunečními brýlemi skrývala tvář nějaké filmové hvězdy?!

Šmírák lázeňský

 

A když se člověk porozhlédl, některé slečny, dámy, ale i pánové si tak dali záležet na svém outfitu a vzhledu vůbec, že by klidně na nějakou star mohli být pasováni. Přesně to mě napadlo při pohledu na trojici dívek, „vystylovaných“ od hlavy až k patě. Už na ten první pohled bylo jasné, že co se týče kvality značek, do kterých se obléknou a vůbec toho všeho potřebného na svou úpravu, rozhodně nešetří, což potvrdily tím, že si ke své odpolední svačině objednaly i láhev Moëta. Náhodou pak seděly v restauraci na barových židličkách hned vedle nás a našich kamarádů. Právě za nimi v zadní části místnosti jsem zahlédla jedny známé a upozornila na ně mé spolustolující. Jednomu kamarádovi však ve výhledu tím směrem bránil barový stůl a musel se sehnout, aby v průhledu pod ním naše společné známé našel. Když svůj zrak opět obrátil vzhůru, setkal se s opovržlivým výrazem v tváři jedné z těch tří krásek. Slečny sbalily svačinky a i se svým Moëtem se přestěhovaly o pár stolů dál zády k nám. Kamarád nechápal, ale vzápětí pochopil a začal se smát … děvčata měla ultra krátké sukénky a kamarádův focusing pod úrovní jejich stolu si vysvětlila po svém … Nu což, byla tu, aby byla viděna, ale takhle si to asi nepředstavovala … Kamarád se tak naprosto nevinně stal šmírákem lázeňským ...

O pár hodin později jsme s manželem šli na jeden z posledních letošních festivalových filmů. Jmenoval se Sleeping with other people. Trochu jsme váhali vzít na něj našeho patnáctiletého syna, ale než aby na nás přes dvě hodiny čekal sám venku, vystál si v předsálí své místo a do kina se dostal. Naštěstí neseděl vedle nás. Naše předpoklady, že film, který před pár hodinami oficiálně zakončil festival a jehož projekce se při té příležitosti zúčastnily i děti, musí být vhodný i pro dorůstající mládež, se mýlily … film byl o sexu od začátku do konce a byla to trochu silná káva… Jestli jste jako já někdy slyšeli, že Američané jsou puritáni, tak po shlédnutí tohohle filmu, si to s jistotou myslet nebudete … V sále jsem nikoho známého neviděla a upřímně doufám, že jsem ani nikým viděna nebyla …

 Šmírák lázeňský2

Když jsme vyšli z Thermalu do noci, ulice již byly poloprázdné. Poslední filmu chtiví fanoušci si užívali Amélie ve vzdáleném letním kině a tady se postupně uklízelo. Lidé se trousili domů. I tak tu bylo na běžné varské poměry nebývale živo. Musíme si zase zvyknout na to, že v dalších dvanácti měsících se Karlovy Vary v těchto pokročilých nočních hodinách opět ponoří do tmy a ticha. Malá šance, že někoho potkáte, že někoho uvidíte a budete viděni … tak na viděnou opět za rok!

 

CingrlataUž ve druhé větě na svém blogu to píšu – jsem žena. Za 45 let života jsem se s tím stačila sžít a vlastně si nedovedu představit, že by to mohlo být jinak. Nedávno se mi vynořila myšlenka, že bych svůj další život chtěla opět prožít po boku svého muže, abychom si všechno mohli ještě jednou užít, ale vzápětí se důrazně přihlásilo naléhavé znepokojení, že bych v té dvojici vůbec nemusela být znovu ženou právě já … ani pomyslet!  I když nikdy jsem ten „ženský“ svět nikterak zvlášť neprožívala. Žádné holčičí partičky, na střední jsem chodila na gympl a i na zahraničním obchodě jsme měli kluků dost. Podle jedné teorie se holky dělí na holka-pes a holka-kočka. Já jsem typický pes. Kdybych si měla vybrat mezi společností chichotajícího se holčičího hloučku nebo skupinkou fajn chlapů, dala bych přednost tomu druhému. V rodině máme v poslední generaci téměř samé kluky a i většina našich přátel má syny. Když k nám náhodou zavítá rodina s nějakým děvčátkem, dlouho jsem z vysokých hlásků, výskání a jekotu dost nesvá. Není se co divit, že mám syna. Mými nejbližšími jsou manžel, syn, tatínek a bratr … někdy s nadsázkou přidávám, že alespoň za psa jsem si vybrala fenku. Mou nejlepší „přítelkyní“ je můj partner a považuju to za velkou výsadu a životní štěstí. Ale jako já bych nikdy nedokázala dát synovi to, co dostane od svého táty, i když jsem s ním taky stavěla bagry z Lega a hrála fotbal, tak ani já s mým mužem nemůžu sdílet ženský svět. Některé věci jsou prostě dané. 

Můj život je spojený se vzácnými ženskými dušemi, bohužel mnohé z nich jsou daleko, některé dokonce nejdál… To mám asi dáno osudem.  Před pár lety jsem si nad pracovním stolem vyvěsila takovou svou galerii předkyň a mezi své milované ženy zasadila svou fotku z dětství. Z téhle galerie čerpám čistou ženskou esenci a své ukotvení v ženském světě. Užívám si také několika skvělých ženských přátelství, i když některých opět jen na dálku. Ale když si na někoho stovky kilometrů vzdáleného s láskou vzpomenete a on vám téměř okamžitě napíše sms, jak se máte?, že na vás právě myslí,…to je taky fajn. Jindy zase v obchodě po očku trošku závistivě sledujete, jak si maminka s dospělou dcerou užívají společné nakupování a pak se jednou za rok procházíte se svou řeckou skoro-sestřičkou po korfuských uličkách a v jejím oblíbeném obchodě vybíráte kalhoty, abyste nakonec odešla právě s těmi, které nosí ona, protože prostě nebyly jiné, které by vám padly lépe a líbily se více…

S Márií

V posledních měsících jsem se do toho ženského světa ponořila víc, než bych čekala. Začalo to pracovním záměrem, pokračovalo sebezkoumáním, potvrzením dávno známého, objevováním nečekaného a ještě neskončeným báječným ženským sdílením. Nedávno jsem pracovně strávila šest dní s deseti skvělými ženami. Žádné laciné klábosení. Tady šlo o práci s těmi nejniternějšími prožitky. Hodně jsme se nasmály, ale došlo i na slzy z bolesti. Snad nikdy v životě jsem neprožila tolik času koncentrovaně jen v ženské společnosti. Bylo to zábavné, povznášející, hluboké, citlivé a poučné. Tolik rozdílných povah a osudů! A přesto, kolik toho máme společného. U každé z těchto žen jsem našla mnoho inspirace toho, co bych se od nich chtěla naučit, co mně samotné chybí. Ale zároveň, když si tak v paměti vybavím jejich tváře jedné po druhé a uvědomím si jejich jedinečnost, tak je mi jasné, že právě v tom, co nás odlišuje, je ukryto to pravé kouzlo. Takže, milá děvčata, ne abyste se moc měnily! Přesně takhle jste dokonalé. Díky za všechno! 

… Jo a dostala jsem chuť na šaty s puntíkama … (ale do lidušky s nima nepudu J)...

P1060510web5O7C0290web Mám ráda aleje. Nevím, kdy má náklonnost k nim vznikla a kde má své kořeny, ale provází mě již dlouho. Když projíždím neznámou krajinou a uvidím nějakou alej, zaplápolá ve mně plamínek radosti a objeví se pocit „tady jsem doma“. Ve skutečnosti teprve posledních deset let mého života jde o pocit podložený realitou. Vesnička, kde bydlím, je půvabná díky hradní zřícenině, která se nad ní tyčí a je dominantou do široka se rozprostírající okolní krajiny. Mnohem jemnějším krajinným prvkem, který však utváří jedinečnost tohoto místa, jsou stromové a keřové aleje, jež se jako sluneční paprsky sbíhají ke zřícenině z okolních luk. Několik těchto paprsků lemuje i příjezdovou cestu k mému domovu. Pokaždé, když odbočím z hlavní silnice a přibližuji se půvabnou stromovou alejí k vesnici, zmocní se mě ten zvláštní pocit. Je to jako kouzlo. Hra světla a stínu. Proměnlivé v každé roční době, jiné každý den, jiné v každé hodině.

 Stromové sloupořadí mám ve svých vzpomínkách spojeno s mnoha oblíbenými místy a zážitky. Jako malá jsem okouzleně pozorovala, jak jsme se s naším autem vnořovali do zelených tunelů listoví při cestách po mých rodných jižních Čechách. Když jsem se později v patnácti letech poprvé sama ocitla v zahraničí na výměnném školním pobytu v Německu, jako jednu z nejvýraznějších vzpomínek jsem si odvezla procházku po alejové třídě Unter den Linden. Možná to bylo kvůli tomu názvu samotnému, nevím. Jisté je, že tato libůstka pokračuje i v dospělosti.

P1060359web 

Miluji Toskánsko. Nabízí tolik zajímavého, ale já sama sebe občas podezřívám z toho, že bych se na něj těšila už jen proto, že zase uvidím ten typický obrázek toskánské krajiny: osamělá krásná usedlost a k ní vedoucí cypřišová alej … Toskánci si svých alejí cení a připisují jim zvláštní význam. Najdeme tam i takové, které byly vysazeny třeba na počest padlých. Každý strom byl věnován nějakému z nich a zdobí ho tabulka s hrdinovým jménem.

  Můj muž zná moje vášně. A tak jsem od něho před nějakou dobou dostala krásný dárek, knížku „Aleje“ s poučným a poutavým čtením a nádhernými fotografiemi. Kniha vypráví nejen o historii tohoto 300 let starého krajinného prvku, ale také o tom, jak cenné aleje dnes jsou.

 Stromy jsou jako přátelé, jakoby nás s nimi pojily neviditelné energetické nitky jednoty života. Proto vždycky když slyším zvuk motorové pily, nebývá mi příjemně u žaludku. Letošní zima je dlouhá, vegetační doba reálně v nedohlednu a o to více času na průřez stromů. Před pár dny jsem při každodenní procházce s naším psem nejprve objevila, že některé stromy v naší aleji jsou označené zelenou barvou. Výběr vypadal natolik nahodile, že jsem si na chvíli nesmyslně sladce namlouvala, že si někdo vytyčil trasu jakéhosi nočního pochodu nebo bojovky. Jenže na letní tábory bylo trochu brzy a po několika dnech se začaly označené stromy měnit na pařezy. Malebnou cestu nedbale protáhl nějaký „těžkotonážník“ a zůstala po něm spoušť. Srdce mi krvácelo. Opodál jsem na louce našla stromové pohřebiště. Ležely tu vedle sebe a já cítila jako bych opravdu navštívila čerstvě osídlený hřbitov. Řezy stromů dle mých laických očí nevykazovaly nějaké známky nemoci. Stromy ale prý byly staré, poškozené a nebezpečné. V blízkosti pařezů, které po nich jako bolestná nezahojená rána zbyly, se po pár dnech objevily barevně označené kolíky. Na jejich místě prý budou vysazeny stromy nové. Jak asi budou velké a jak dlouho potrvá, než dorostou do výšky těch, které byly skoleny?

 

Má oblíbená kniha o alejích nese podtitul: Krása ohroženého světa. A její vyprávění začíná slovy: „ Aleje… Jsou v naší zemi tak samozřejmé – ani si nejde představit, že by mohly nebýt – natož se s tím smířit. Zdůvodnit se ovšem dá všechno. Jenže za zmizelé stromy vyrostou jiné do stejné mohutnosti až za několik desítek let… Pojďme za nimi, než bude pozdě…“

 

A já dodávám: Jsou země, kde se o své aleje starají a na první pohled je to zřejmé…

P1060559web

 

Pryč jsou doby, kdy byl člověk snažící se žít zdravě, považován za útlocitného podivína, v lepším případě za přecitlivělého hypochondra, který si bedlivě střeží, co jí a pije. Mockrát jsem slyšela, že nejlepší zelenina je ta přepasírovaná přes prasečí vnitřnosti, že není nad to pořádně si promastit žaludek ovárkem, škvarkama nebo klobáskou a nakonec i to, že tělo přece musí jít do hrobu zhuntované. Dneska je všechno jinak. Někdy se mi až zdá, že se honba za zdravým životním stylem stala celonárodním sportem. Pečovat o sebe po všech stránkách je zkrátka moderní. A tak nás média zahlcují zaručenými tipy na fungující diety, nejefektivnější druhy body building, nejúčinnější detox kúry, nejbáječnější wellness pobyty, … A výrobci se mohou přetrhnout, abychom si vybrali právě z jejich nabídky zázračných ozdravných preparátů všeho druhu, díky kterým budeme zdravější, krásnější, sebevědomější, úspěšnější a jistojistě i šťastnější.

Ženy si často vyměňují zasvěcené informace o tom, podle které knihy kterého dietologického gurua drží dietu, a třeba se k nim v tom dnešním informačním smetišti ani nedostanou kritické názory jiných guruů, že právě ta jimi vybraná dieta je velkou zátěží na ledviny. Muži většinou mají k věcem jiný přístup. Žádné hlubší zkoumání, radši rychle podniknout akci samotnou. Když muž dostane například radu, že by bylo dobré se teď na jaře očistit pomocí konzumace většího množství ovoce a zeleniny, vezme to po svém. Cestou do práce se staví v nejbližším supermarketu a po příchodu do kanceláře si v němém úžasu svých kolegů vybalí plnou igelitku svazků ředkviček, kedluben a salátů, prostě všeho jarního a zdravého, a během dne pak už jen chroupe a chroupe. Možná si dovedete představit, co taková doslova bomba plná vitamínů a vlákniny udělá se zažívacím traktem člověka, který se až doposud živil klasickou hospodskou stravou a jak dlouho ho tohle raw food šílenství bude bavit. 

Nevímco jím 

Módou se také stalo držení očistných půstů. Vždyť přestat jíst je tak jednoduché! Jednodušší než vybírat, co vlastně mám jíst. Nemusíme v podstatě dělat vůbec nic. Žádné nakupování, žádné vaření. Získáme tolik času navíc! Pak se třeba stane, jako v případě tatínka jedné mé známé, že očistný půst skončí tragicky. Její osmdesátiletý otec se totiž rozhodl, že je ten správný čas omladit svou tělesnou schránku dlouhodobým půstem. Tři celé týdny stařík nejedl, pouze pil vodu. Býval by vydržel i déle, ale do jeho plánů zasáhla nepředpokládaná událost. Navštívil ho dávný kamarád, kterého dlouhé věky neviděl, a to se muselo pořádně oslavit. Muži vyšli do ulic a zavzpomínali na dávná léta, kdy si uměli života náležitě užít. Kamarádčin tatínek v mžiku zapomněl na svůj půst a nevědomky ho ukončil pořádnou dávkou alkoholu. Jak to dopadlo? Jeho báječný flám skončil na ARU, jednotce intenzívní péče a dlouhodobě vážným stavem. No někdy se i ta nejlepší snaha obrátí proti nám. Nebo si ji proti sobě obrátíme my sami?

Kolikrát podléháme lákavým nabídkám vyzkoušet si něco nového. Co je nové a neokoukané, bývá IN. A my chceme být IN. Být IN znamená být zajímavý, mít se o čem bavit, překvapovat druhé. In buduje naši image, jsme prostě ve hře. Nejsme out aktuálního dění. Je právě moderní squash? Hurá, jdem do toho! Bolavá kolena musí vydržet. Běhá se půlmaratón? Párkrát se proběhnu po lese a dám to! A co bicram yoga? Prý je to super a skvěle se při ní hubne. Co na tom, že bytostně nesnáším horko… Dobré jsou taky takové ty vibrující cvičební plošinky. Slibují velmi efektivní cvičení – lepší výsledky za kratší dobu. Kdo si to vyzkoušel, ví, že cvičení opravdu dosáhne až do morku kostí. Výrobci těchto přístrojů vyzdvihují pozitivní výsledky, kterých cvičením na jejich vibračních strojích dosáhli především senioři! Říká se, že tělo prý nikdy nelže. Ale to moje mi hlásilo velké pochyby. Po mém vlastním testu jsem vyzpovídala několik seniorů, jak by se jim takové vibrační cvičeníčko líbilo? Majitelé zubních protéz byli nejistí a ženy taktně naznačovaly, že přece jen by byly opatrné vzhledem ke stavu jejich pánevního dna… Ony se totiž netřesou jen svaly, ale taky naše vnitřní orgány a všechny ty vazy, které je v našich útrobách drží na svém místě … ale vždyť což? Ve dvaceti bych si s tím nelámala hlavu. A když, tak přece existují výdobytky moderní medicíny s jejími podpůrnými páskami a síťkami …

Nevím co jím

Někdy si říkám, že se svět zbláznil.  A protože se těch bláznivin děje dost, občas se vytrácí hranice mezi těmi reálnými a vymyšlenými. Jsem majitelkou knihy „Víme, co jíme“. Napsala ji Lenka Žák, zvaná Biolenka, která je velkou propagátorkou zdravého vaření. Když jsem tento týden objevila na internetu titulek „Nevíme, co jíme“, nemohla jsem ho nechat bez povšimnutí. Prý jakýsi Američan šikovně podnikatelsky využil poznatku, že náš mozek až s určitou časovou prodlevou zjistí, co skutečně jíme. Této prodlevy můžeme využít k tomu, že si například pochutnáme na kusu uzeniny, zatímco náš mozek si myslí, že jíme banán, tedy něco zdravého, a celé tělo také podle tohoto vzorce „zdravě“ zafunguje. Z článku se nakonec vyklubal aprílový žertík. Mně ale napadá, že takových „žertíků“ je kolem nás spousta, jen nevíme, že to žertíky jsou.

Skutečně víme, co jíme? A skutečně vždycky víme, co děláme?

 

Busem busem autobusemSama do Prahy jezdím busem. Po cestě odpočívám a užívám si to. Tento týden jsem z Varů odjížděla v půl sedmé ráno a to až taková radůstka není. Proto jsem se těšila, že si cestou ještě trochu zdřímnu. Nefungující bezpečnostní pás na mém sedadle mě vyslal na jiné místo v autobuse, kde jsem měla k dispozici dvě sedačky sama pro sebe. Lebedila jsem si, jak nerušeně a pohodlně si dáchnu. První kilometry a tankování proběhlo za plného osvětlení a za mnou bylo živo. Nemohla jsem se nezaposlouchat do dialogu, který ke mně doléhal z míst za mnou. Podle mého odhadu hlasy patřily dvěma starším dámám.

Rozebíraly svůj vztah k výpočetní technice, internetu a sociálním sítím. Podrobily je nemilosrdné kritice. Bídně u nich dopadli všichni ti, kteří tyto vymoženosti moderní doby využívají, a nebo ještě hůř - nadužívají. Mohla jsem v duchu jen souhlasit s tím, že současné děti tráví u televize, mobilu, počítače a elektronických her víc času, než jim prospívá. O co víc komunikují přes chytré krabičky a sdílejí spolu virtuální svět, o to méně si společně užívají volného běhání a hraní venku a snižuje se jejich schopnost domlouvat se spolu z očí do očí. Když už se sejdou, sedí beze slova vedle sebe a každý hledí do svého přístroje, hledá na internetu, pouští si videa nebo si píše s někým úplně jiným na face booku. V lepším případě koukají na jeden display a hrají společně nějakou hru. Obě ženy se hrdě přiznaly k tomu, že internetové připojení nevlastní a na počítači pracují výhradně jen v práci. Jedna se pohoršovala nad tím, že ačkoliv se snaží zůstat se svou identitou bílým místem internetu, přece jen ji tam nedávno kdosi „vyčmuchal“ a zjistil si její adresu i telefonní číslo.

Nebylo pochyb, že dámy byly obdařeny velkou výřečností. Chvílemi se zdálo, že s nasloucháním to tak horké není, že jde o dva monology, které se často překrývají. Čím dál víc jsem se obávala, že mi jejich intenzívní hovor nedá spát. Po výjezdu z města světla v autobuse zhasla, ale hlasy za mnou se nevypnuly. Sympatická paní přes uličku se otočila směrem za má záda a velmi slušně ženy požádala, zda by mohly hovořit trochu tišeji, aby si mohli ostatní zdřímnout. Jako odpověď se jí dostalo rady, ať si nasadí sluchátka, od toho je prý má! Žena asertivně zopakovala svou prosbu, ale reakce byla stejná, jen ještě útočnější s dodatkem, že se nenechají omezovat. Ony přece mají právo si popovídat, když chtějí! Všem okolo došlo, že jakkoliv reagovat je zbytečné …

Po zbytek cesty jsem se pak snažila odpoutat se, nevnímat okolí a usnout. Marně. Čekal mě celý den strávený ve výhradně ženské společnosti vzájemným sdílením. Bůhvíproč jsem se těšila na osamocenou cestu anonymní pražskou dopravou, jak si odpočinu, než dorazím na místo a bude se ode mě očekávat komunikace… 

 

Čas strávený se sebou samou považuji za čas v té nejlepší společnosti. Užívám si ho a pravidelně si ho dopřávám. Ale jsem ženská. Důvěrný ženský rozhovor mě obohacuje a rozradostňuje. Pokud je dobrovolný.

I technika má občas své výhody. Dá se totiž beztrestně vypnout! 

 

 "Mluvíš-li, tvá slova by měla být lepší, než-li tvé mlčení."

                                                staré arabské přísloví

 

 

 

Biče nebo kule web

 

Pamatujete si ještě, s jakými pocity jste si chodili do školy pro vysvědčení a s jakými jste chodili s vysvědčením domů? Teď to možná stejně jako já prožíváte přeneseně přes vaše děti, synovce nebo neteře, … Je to vždycky událost. Ten den se žhaví telefonní linky, babičky a dědečkové, tety a strejčkové se ptají, jakpak se to které dítko vyznamenalo? Byly to samé, s vyznamenáním nebo bez něj, s jednotkou či dvojkou z mravů?

Tentokrát to byla spíš náhoda. Den po vysvědčení jsem mluvila s mým bráškou, a tak jsem se nemohla nezeptat, jak jeho děti dopadly. Dozvěděla jsem se, že u synovce bylo vysvědčení podle očekávání zajímavě „pestré“ a vlastně vzhledem k náročnosti studia uspokojivé. Ale překvapení přicházejí vždy tam, kde je nečekáme. Proto jsou překvapivá. Moje snaživá neteřinka dostala dvě dvojky. To je samozřejmě krásný výsledek. Překvapivé bylo, jak k němu přišla. Jednu dvojku dostala z tělocviku.

 Doby, kdy za „výchovy“ (tělocvik, výtvarka, hudebka,…) se automaticky inkasovaly výborné, dávno minuly. Za jedničkou z těláku je skrytá někdy větší dřina než za tou z matiky. Jenže o to tady vůbec nešlo. Janičce se sice mezi jedničky z tělocviku během pololetí vloudila nějaká ta chvalitebná, ale s průměrem 1,2 se zdálo vše jasné. Jasné to přestalo být v okamžiku, kdy se na kvalifikačním listě objevila dvojka. S odkazem na zřejmý omyl třídní učitelka dvojku u mladičké tělocvikářky reklamovala s tím, že není možné klasifikovat průměr 1,2 známkou 2. Těžko říct, jak to učitelka tělesné kultury pochopila. Každopádně její přesvědčení, že na vysvědčení musí být dvojka stůj co stůj, bylo pevné a dostála mu zajímavým způsobem … zpětně ! do žákovské knížky mojí neteře dopsala dvě trojky, a to za práci v hodině…! Průměr tak umně zvýšila na 1,5 a zřejmě dle pravidla zaokrouhlování pak s čistým svědomím klasifikovala za dvě … Nechtělo se mi uvěřit.

 Bratr byl již nad věcí a pobaveně mi řekl, že švagrová, rozhořčená nespravedlností,  spáchanou na jejím dítěti, a vědoma si toho, že je zhola zbytečné žádat nápravu, rozhodla se alespoň jednoznačně vyslovit svůj názor. Vzala žákovskou knížku své dcery, vybavila se červenou propiskou a po způsobu učitelském paní tělocvikářce zpětně doplněné trojky včetně datumů podtrhla a toto vše ztvrdila svým podpisem!

 Neodvažuji se odhadovat, jestli je paní tělocvikářka natolik zasažena svým egem, že uznání jakékoliv chyby z její strany je nepřípustné. Snad je její jednání jen mladickou nerozvážností vzniklou z náruživosti započaté učitelské kariéry. Nebo že by to byly nové metody, kterými pedagogická fakulta vybavuje své absolventy do praxe? Nezbývá se jen soucitně a s pochopením pousmát.

 Můj láskyplný soucit ale patří hlavně mé neteři. Věřím, že i ona se brzy vzpamatuje z ublížení, které její dětská dušička zakusila, a už navždycky se bude nad tímhle vysvědčením jen smát. Je to šikovná holka. A co se sportu týká, vybavuje se mi jedna historka. Vypravili jsme se tehdy ve větším počtu na pěší výlet po šumavských lesích. Cesta krásně ubíhala, bavili jsme se báječně a jak to tak bývá, když jeden spoléhá na druhého, sešli jsme z cesty. A tak se nenáročný výlet krapet protáhl. Bylo dost teplo, jídlo už došlo a voda taky. Po dvaceti sedmi kilometrech jsme toho měli všichni dost. Poslední lesní úsek, který nás dělil od cíle, jsme více méně jen otupěle šlapali. Jen naše nejmenší, když uviděla v lesním průhledu vytoužený přívoz, se rozeběhla a posledních pár stovek metrů cílové rovinky vzala statečně útokem. Ještě teď vidím, jak se nám její drobná postavička vzdaluje a ukazuje nám svá záda. Od té doby vím, že tohle dítě v sobě má sportovního ducha!

Takže, milá Janičko, dál si běhej, skákej, dováděj a na známky z tělocviku nedbej. Vždyť o jedničky v životě nejde! J

 P.S. Neodpustím si výchovnou poznámku. Všichni pediatři bědují jednak nad tím, že děti sedávají u počítače nebo s mobilem v ruce místo toho, aby si hrály venku na čerstvém vzduchu a hýbaly se, a také nad tím, jak se to žalostně podepisuje na jejich fyzické schránce. Nebylo by moudré se v kontextu s tímto, vykašlat na známkování z tělocviku, ale snažit se udělat jeho hodiny co nejzábavnější, abychom našim potomkům ukázali, že z pohybu mohou mít hlavně radost?

Foto: Ali Photography

     

 

 Jsou lidé, kteří nás stále něčím překvapují, kteří vidí svět vždycky trochu šířeji a otevírají nám nové obzory. Mám štěstí, že právě takovou osobnost mám ve své rodině. Moje milovaná tetička mě nepřestává inspirovat. Ve svém věku kategorie nad 75 ji nezdobí náhradní chrup a šedivých vlasů má mezi těmi svými sytě hnědými pomálu. Donedávna jsem tvrdila, že dokonce ani nemusí nosit brýle. To sice platí stále, ale …

Před pár týdny mě zaskočila zpráva, že ji čekají operace šedého zákalu. Dozvěděla jsem se to ve chvíli, kdy už měla milá teta udělaný hloubkový rozbor problematiky, vyhodnocené možnosti, vybrané oční pracoviště i přesně stanovené termíny operací. Tetin přístup byl jako vždy uvážlivý a klidný. Domluva zněla, volat mám až den následující po první operaci.  Krátké echo, že vše proběhlo bez komplikací, jsem získala hned v den D, ale na podrobnosti jsem si musela počkat až do sjednané doby, kdy bude očko osvobozeno od krycích vrstev a teta uvidí výsledek doslova na vlastní oči. Mé mírné napětí uklidnil její veselý hlas. Operoval ji přímo pan primář a výsledek je skvělý. Prý si do včerejška myslela, že vidí dobře … a teď jí to odoperované oko ukazuje, co znamená vidět skutečně dobře. Na vlastní oči L1

 Díky levému oku dostalo okolí mnohem ostřejší kontury. Teta začala vnímat dlouho dobu opomíjené nuance. Obrazy originály, kterých se již chystala zbavit, protože jí přišly omšele fádní, najednou získaly překvapivou hloubku a plasticitu. Barvy se rozjasnily a motivy vystoupily do popředí. Teta se radovala nad tou krásou. Horší to bylo při hodnocení jejích vlastních děl. Ta nyní následkem jejího jednoočního prozření byla podrobena tvrdé kritice. Teta se chopila barev a štětců a nemilosrdně je opravila. Má otázka, zda by nebylo lepší počkat, až uvidí stejně dobře oběma očima, byla zbytečná. Levé oko odhalilo i další sebemenší nedokonalosti v interiéru jejího bytu. Plochy nebyly najednou dostatečně čisté, skla nebyla dost průzračná, zaschlých  kapek bylo nepřijatelně hodně a nábytek teta shledala ledabyle natřeným.  Bez povšimnutí nezůstala ani tetina vizáž. Při vstupu do výtahu se lekla, když v obrazu neznámé paní objevila svůj zrcadlový odraz.  Prý netušila, jak je její tvář zbrázděna vráskami jako sbíhajícími se potůčky. Všechny tyto nové zkušenosti mi líčila s veselým nadšením, pro ni tak typickým. Ale to nebylo zdaleka všechno. 

 Dozvěděla jsem se také to, jak operace při lokálním znecitlivění probíhala a jak vypadaly přístroje, které zdravotníci ke svému výkonu potřebovali. V tom se plně projevila tetina původní technická profese. Pak mi ale tetička začala líčit, jaké vjemy jí přímo při operaci přineslo operované levé oko. Líčila mi to v barvách, tvarech i v pohybu. Obraz byl naprosto přesný a zážitek tak silný, že přiměl tetu přenést ho malbou na papír. Na další operaci proto čekala s napětím, jestli se bude situace opakovat a nakolik bude stejná nebo se bude lišit. Po čtrnácti dnech jí pravé oko také vydalo své tajemství a tetino umělecké cítění si opět přišlo na své, i když estetický zážitek se od prvního dost lišil. I tentokrát našel své dvojrozměrné zhmotnění v akvarelovém provedení. A protože teta je dáma praktická a s vědeckým přístupem, obdržel originály těchto obrazů pan primář, který jí obě oči operoval. Vedli spolu hovor o tom, jestli je její zážitek ojedinělý nebo běžný, že by to stálo za další zkoumání. A tak tetiny obrázky i s popisy zdobí stěny očního oddělení a možná se stanou základem dalšího odborného bádání. Já jsem měla tu čest dostat jejich kopie, samozřejmě ručně malované autorkou.

Na vlastní oči P

 Každý svět vidíme po svém a stejně odlišně přijímáme různé životní situace. Z některých, které by mohly být naplněny strachem, úzkostí a bolestí, umí někteří z nás vytěžit výjimečný zážitek a ještě jím obohatit druhé. Díky za takové bytosti. Díky, teti, za Tebe!

 

Duje duje pofukuje 

 Okna bičoval prudký déšť a vítr byl tak silný a hlasitý, že ho nešlo přeslechnout. Kvílel a sténal, a co chvíli to vypadalo, že nás přiletí navštívit až do ložnice. Byl tu a dával o sobě tolik vědět, že se vkradl i do mých myšlenek, ty se rozvířily a jejich rej nechtěl ustat. Usnout bylo čím dál těžší. Ten večer se mi to nakonec podařilo, ale přítel vítr mě přivítal i do dalšího dne.

 Vítr je živel těžko polapitelný. Oheň zkrotíme vodou, vodu se můžeme pokusit přehradit nebo usměrnit její tok, i když i to bývá nakonec k naší vlastní škodě. Ale vítr? Ten si dělá, co se mu zlíbí. Zpočátku může vypadat tak neškodně. Mistral nebo Sirocco (čti široko) v prvních chvílích osvěží jako příjemné vánky, po více dnech všechny obtěžují a z mistralu prý již v Provence nejeden citlivka zešílel.

 Těšili jsme se na sníh, užili si ho jen pár dní a teplo nám ho zase vzalo. Místo něj počasí přineslo vítr. Ulice i louky si zase oblékly potemnělý kabátek. Všude poletovalo loňské listí. Vítr ho unášel po plných náručích, snad aby nám připomněl nedávno uplynulý rok a pomohl po něm uklidit. (A co když si my sami s sebou vláčíme něco, co jsme měli opustit už v tom předešlém roce...? ) Vítr nejen staré bere, ale také nové přináší. A my od nového roku vždycky očekáváme, že nám něco nového přinese. Samo s sebou předpokládáme, že něco pozitivního. Všichni v sobě nosíme přání, vyslovená i ta tajná a přelom roku je dobrý důvod, abychom si mysleli, že teď přijde konečně ten pravý čas pro jejich naplnění. Myslím, že to je pozitivní přístup, který nám alespoň pro začátek otevírá naši mysl, pouští do ní víru v lepší zítřky.

 Rok 2015 je numerologicky osmičkou, karmicky silným číslem, které znázorňuje nekonečno. I možností, které nám rok 2015 otevírá, je nekonečno. Zbývá maličkost – správně si vybrat … vítr ještě stále fouká, máme čas přemýšlet nebo ho jen procítit a čekat, co přinese …

   

Má půlnoční 1 

Vánoce a novoroční doba je čas, kdy se všichni víc než kdy jindy uchylujeme k dodržování různých zvyků a tradic. Uchovávání obyčejů našich předků je mi sympatické a sama se zabývám po celý rok znalostmi a dovednostmi, které můžeme používat i v naší moderní době právě jen díky tomu, že je generace před námi po staletí i tisíciletí předávaly jedna druhé. V běžném životě se držím jen pár užitečných rituálů, které udržují mě samotnou i můj život v prospěšných dimenzích. Jinak vyznávám rčení, že dobrý plán je pouze ten, který se dá kdykoliv změnit a že je dokonce nutné vědomě měnit zaběhnuté stereotypy a návyky. Díky tomu můžeme mít mysl nastavenou na flexibilní notu a tolik nehrozí, že ustrneme s mylnou představou, že jen to, co známe, je to pravé.

 Podobný poměr mám k datumově určeným oslavám všeho druhu. Neztotožňuji se s přesvědčením, že v určitý čas musím být na určitém místě a nevyhnutelně konat to, co tisíce jiných lidí. Abych byla konkrétní, týká se to například uctívání Památky zesnulých, tak zvaných Dušiček, kdy davy většinou motorizovaných návštěvníků zaplavují místa posledního odpočinku. Nejednou jsem zažila jejich rozladěnost plynoucí z přeplněných silnic a hlavně nedostatku parkovacích míst. Já vzpomínání na blízké, kteří již odešli, považuji za veskrze intimní záležitost, kterou nechci dávat na odiv, natož ji pak s někým sdílet. Tyto chvíle prožívám kdykoliv, v tichosti a plápolající svíčka je mým dostatečným společníkem. Věřím, že u tohoto druhu smutečně laděných „oslav“ nebudu ve svém přístupu osamocená. Jenže u mě se nelibost konat něco na povel společenského diktátu projevuje i ve chvílích, kdy se jaksi očekává, že se budou všichni bavit …

 A tak se i letos po tradicích vánočních přihlásily kratochvíle silvestrovské. V obchodech se nakupovaly laskominy všeho druhu, aby doplnily naše spíže a ledničky, kdyby v nich snad od Vánoc něco chybělo. Mnozí do nákupních vozíků přidávali k jídlu i nezbytný silvestrovský arzenál jako různé petardy a domácí ohňostroje. A při setkáních si lidé kromě přání do nového roku vyměňovali i informace o tom, kde budou trávit poslední noc starého roku a první hodiny roku nového. Variant je spousta – atraktivně na horské chatě, doma u televizních estrád, ve dvou s kaviárem a sektem v posteli, při silvestrovském programu někde v restauraci, s kamarády na chatě, v ulicích a na náměstích … Někteří to každý rok vědí už s 364 – denním předstihem a někteří nechají věci volně plynout, protože se vždy něco na poslední chvíli naskytne. Sama jsem v minulosti zažila, že návštěvy, akce a večírky, které se třeba i narychlo odehrály 30. prosince, byly nakonec mnohem zábavnější než ty silvestrovské. My sami jsme si jednu takovou prima sousedskou návštěvu, která se protáhla do předposlední noci v roce, letos taky užili. A silvestrovský večer, noc a novoroční ráno jsme ve skvělé náladě prožili zase v  jiné chalupě v sousedství a v jiné sestavě sousedů a přátel.

 Novoroční předěl je pro mě spojený se zvykem, který navzdory všemu, co jsem výše popsala, dodržuji každoročně s železnou pravidelností. Půl hodinu, či více či méně, před vyvrcholením starého roku, opouštím společnost, ať jsem kdekoliv, a prchám do našeho domu a beru si s sebou psa. Naše psí slečna, jinak vzorně dbající slušného vychování, čekající na prahu a vstupující do domu jen na pozvání, ví, že dnes může porušit všechna pravidla a vběhne dovnitř zároveň se mnou. Že je dnes ten výjimečný den, pozná už v jeho průběhu, kdy ti, kteří chtějí být za každou cenu první,  a nebo se již jako první opili, bouchají petardy i za pravého poledne.  A tak v čase, kdy se všichni z okolí sbíhají k našemu domu, aby na ploše oploceného dětského hřiště před ním přivítali za rachotu ohňostrojů halasně nový rok, já se uchyluji do ústraní. Tato moje tradice trvá již sedm let. Právě tak dlouho, jak dlouho sdílíme svůj život s naší psí kamarádkou. Ona není žádná hysterka, při tom všem humbuku ani neutíká ani nevyje, ale jen tiše trpí. A protože vím, že by trpěly i její uši, tak ji chráním. Díky tomu jsem během těch posledních let zjistila, že i já sama jsem kdysi všechen ten novoroční rámus taky vlastně víc protrpěla, než bych si ho užila. A od roku, kdy se ruka jednoho ze sousedů stala obětí jedné krasochvilné trhaviny, už vůbec ne.  

Má půlnoční 2I toho posledního Silvestra jsem byla schovaná v útrobách domu a vnímala palebný útok nad naší střechou z jeho bezpečí. Čas jsem využila k tomu, abych zavolala svým vzdáleným nejbližším a popřála jim alespoň na dálku všechno nejlepší. Hukot venku trval nebývale dlouho a když jsme opět vyšli, abychom se při cestě zpátky na oslavu pozdravili se sousedy, bylo již hřiště opuštěné ...

 Na druhý den jsem v očích jednoho ze sousedů zaznamenala nevyslovenou otázku s náznakem nevyřčeného nesouhlasu. Já si ale nechci dělat nepodložené nebo raději žádné domněnky! Žádné přemýšlení o tom, že by se snad někdo mohl pozastavovat nad tím, že jsme se nepřidali k bujarému veselí nebo že se snad straníme kolektivu … Ne, já věřím, že sousedé jsou chápaví. Vnímají, že se k nim chovám po celý rok přátelsky, mile a jsem nápomocná v případě potřeby. Věřím, že chápou, že každý nemusí sdílet stejné nadšení pro cokoliv a chápou, že bydlet v centru dění není v tomto případě žádná výhra. Věřím, že budou stejně chápaví  jako jsem já.

 Když se mě lidé ptají, jak se nám na Andělské Hoře žije, vždycky k tomu že krásně dodávám, že jsou tu vedle silně pozitivních energií taky pozitivní vztahy. Opravdu si nemyslím, že bývá běžné, že by měl člověk mezi sousedy tolik kamarádů, s kterými je mu během celého roku fajn a se kterými se rád schází. A nemusí to být na Silvestra. Někdy je úplně nejlepší, když Tě jen sousedka zastaví na cestě domů s milou otázkou: „Dáme jedno rychlý?“ a než zaparkuješ, čeká Tě na lavičce před domem s hrnkem voňavý kávy …

     

Vánoční od Tatiany 2Už jako holka jsem se na Vánoce dívala kriticky. Co to je za svátek, při kterém bezvěrci velebí náboženskou ikonu (alespoň zpěvem koled), ale ve skutečnosti jde hlavně o plné stoly a hmotné dary? A k tomu všechno to smejčení, honění, nákupní horečka a stres? Dnes musím coby zrale dospělá osoba sebekriticky přiznat, že držím svátky vánoční podobně jako kdokoliv jiný v mém okolí. Taky uklízím, taky nakupuji, taky schovávám, taky peču, vařím, smažím, zdobím, … a nejsem křesťan. Ke své víře nepotřebuji chrámy, symboly ani církevní vůdce. Také pro klidné spočinutí ani pro pohroužení do sebe sama nepotřebuji čekat na Vánoce.

 Proto mě i letos paradox Vánoc opět dostihl. Začalo to na předvánočním koncertě karlovarského gymnázia, který se již po několikáté konal v kostele ve Staré Roli. Několik dětských sborů, v jednom z nichž byl účasten i můj syn, radostně pělo o narození Ježíška, panáčka, a já si zase představovala klasické obrazy z betlémů – kolébka s miminkem ve chlévě, sklánějící se postavy nad ní, přihlížející zvířena okolo, … viděla jsem je jako živé. Aby ne, když jsem si je od dětství představovala už tolikrát! A najednou mi došlo, že Vánoce jsou největším historickým úspěchem křesťanství. Kolik miliónů lidí po celém světě jimi oslavuje narození někoho, v jehož existenci nevěří nebo o něm ví pramálo? Někoho, od něhož je dělí tisíce let? A co ta báchorka o synu Božím a neposkvrněném početí? Kolik z nás jí opravdu věří?

 Možná právě proto mě letos v televizi mezi všemi pohádkami a Angelikami zaujaly právě dva filmy BBC o rodině Ježíše. Genealogové a historici  vynaložili mnoho času a úsilí při pátrání po rodinných kořenech Ježíšových a po tom, jakou roli rodina v jeho životě hrála. Nepřijali církevní verzi o Ježíšově otcovství Ducha svatého, ale připustili, že otcem Ježíška nebyl ani Josef (ačkoliv ho vychoval jako svého), nýbrž jiný muž, čímž byl položen základ celoživotní odlišnosti a výjimečnosti tohoto chlapce. Také vyvrátili představu Ježíše - jedináčka, přisoudili mu na základě studia hned několik bratrů a sester, vlastních i nevlastních. V mnohém se obraz jejich Ježíše od verze, kterou po staletí pečlivě udržovala církev, odlišoval. Tenhle Ježíš byl ale skutečnější a pravdivější.

 Starorolský pan farář nemohl tušit, jak trefné bylo jeho letošní předvánoční slovo na závěr školního koncertu, když se v něm dotkl příspěvku jedné studentky na webu gymnázia, ve kterém vyjádřila svůj postoj k Bibli a nedávné výstavě této posvátné knihy v Karlových Varech. Dívka zpochybnila svou víru v pravdivost písma svatého a nadřadila jí víru v sebe sama a hlavně ve svou rodinu. Kdyby výstava přinesla jen to, že si jedna dívka uvědomila, jaký význam pro ni její rodina má, bylo by to dle slov pana faráře, dostatečně uspokojivé. Nelze než souhlasit.

Vánoční od Tatiany 1 

O vánočních návštěvách kamarádů, sousedů a rodiny jsem si všimla, kolik podob  mají ty „správné Vánoce“. Někteří si je nedovedou představit bez přírodního stromku a nad tím umělým ohrnují nos. Snad všichni se shodnou na tom, že bramborový salát se neobejde bez brambor, ale o jeho dalších ingrediencích se vedou spory. Ještě kontroverznější je téma rybí. Mnozí nemohou kapra ani cítit, naproti tomu pro jiné je i polévka z něj pochoutkou. A jsou tací, které nenaláká ani losos či jiné mořské ryby a tradiční jsou pro ně kuřecí řízky. Kolik lidí, tolik chutí.

 Vánocům je ale úplně jedno, jak si je kdo namíchá. Je to s nimi podobně jako s vírou. Pokud jsme jejich podobu jen slepě nepřejali, uděláme si je z ingrediencí, které nám jsou blízké, líbí se nám to, chutnají nám.  A když si uvědomíme, co a koho máme rádi a najdeme si chvíle pro to klidné spočinutí, možná se zahloubáme ještě trochu víc. Možná se pak zamyslíme i nad tím, čemu my vlastně věříme. Jaká je ta naše životní víra?