Vánoce a novoroční doba je čas, kdy se všichni víc než kdy jindy uchylujeme k dodržování různých zvyků a tradic. Uchovávání obyčejů našich předků je mi sympatické a sama se zabývám po celý rok znalostmi a dovednostmi, které můžeme používat i v naší moderní době právě jen díky tomu, že je generace před námi po staletí i tisíciletí předávaly jedna druhé. V běžném životě se držím jen pár užitečných rituálů, které udržují mě samotnou i můj život v prospěšných dimenzích. Jinak vyznávám rčení, že dobrý plán je pouze ten, který se dá kdykoliv změnit a že je dokonce nutné vědomě měnit zaběhnuté stereotypy a návyky. Díky tomu můžeme mít mysl nastavenou na flexibilní notu a tolik nehrozí, že ustrneme s mylnou představou, že jen to, co známe, je to pravé.

Podobný poměr mám k datumově určeným oslavám všeho druhu. Neztotožňuji se s přesvědčením, že v určitý čas musím být na určitém místě a nevyhnutelně konat to, co tisíce jiných lidí. Abych byla konkrétní, týká se to například uctívání Památky zesnulých, tak zvaných Dušiček, kdy davy většinou motorizovaných návštěvníků zaplavují místa posledního odpočinku. Nejednou jsem zažila jejich rozladěnost plynoucí z přeplněných silnic a hlavně nedostatku parkovacích míst. Já vzpomínání na blízké, kteří již odešli, považuji za veskrze intimní záležitost, kterou nechci dávat na odiv, natož ji pak s někým sdílet. Tyto chvíle prožívám kdykoliv, v tichosti a plápolající svíčka je mým dostatečným společníkem. Věřím, že u tohoto druhu smutečně laděných „oslav“ nebudu ve svém přístupu osamocená. Jenže u mě se nelibost konat něco na povel společenského diktátu projevuje i ve chvílích, kdy se jaksi očekává, že se budou všichni bavit …

A tak se i letos po tradicích vánočních přihlásily kratochvíle silvestrovské. V obchodech se nakupovaly laskominy všeho druhu, aby doplnily naše spíže a ledničky, kdyby v nich snad od Vánoc něco chybělo. Mnozí do nákupních vozíků přidávali k jídlu i nezbytný silvestrovský arzenál jako různé petardy a domácí ohňostroje. A při setkáních si lidé kromě přání do nového roku vyměňovali i informace o tom, kde budou trávit poslední noc starého roku a první hodiny roku nového. Variant je spousta – atraktivně na horské chatě, doma u televizních estrád, ve dvou s kaviárem a sektem v posteli, při silvestrovském programu někde v restauraci, s kamarády na chatě, v ulicích a na náměstích … Někteří to každý rok vědí už s 364 – denním předstihem a někteří nechají věci volně plynout, protože se vždy něco na poslední chvíli naskytne. Sama jsem v minulosti zažila, že návštěvy, akce a večírky, které se třeba i narychlo odehrály 30. prosince, byly nakonec mnohem zábavnější než ty silvestrovské. My sami jsme si jednu takovou prima sousedskou návštěvu, která se protáhla do předposlední noci v roce, letos taky užili. A silvestrovský večer, noc a novoroční ráno jsme ve skvělé náladě prožili zase v  jiné chalupě v sousedství a v jiné sestavě sousedů a přátel.

Novoroční předěl je pro mě spojený se zvykem, který navzdory všemu, co jsem výše popsala, dodržuji každoročně s železnou pravidelností. Půl hodinu, či více či méně, před vyvrcholením starého roku, opouštím společnost, ať jsem kdekoliv, a prchám do našeho domu a beru si s sebou psa. Naše psí slečna, jinak vzorně dbající slušného vychování, čekající na prahu a vstupující do domu jen na pozvání, ví, že dnes může porušit všechna pravidla a vběhne dovnitř zároveň se mnou. Že je dnes ten výjimečný den, pozná už v jeho průběhu, kdy ti, kteří chtějí být za každou cenu první,  a nebo se již jako první opili, bouchají petardy i za pravého poledne.  A tak v čase, kdy se všichni z okolí sbíhají k našemu domu, aby na ploše oploceného dětského hřiště před ním přivítali za rachotu ohňostrojů halasně nový rok, já se uchyluji do ústraní. Tato moje tradice trvá již sedm let. Právě tak dlouho, jak dlouho sdílíme svůj život s naší psí kamarádkou. Ona není žádná hysterka, při tom všem humbuku ani neutíká ani nevyje, ale jen tiše trpí. A protože vím, že by trpěly i její uši, tak ji chráním. Díky tomu jsem během těch posledních let zjistila, že i já sama jsem kdysi všechen ten novoroční rámus taky vlastně víc protrpěla, než bych si ho užila. A od roku, kdy se ruka jednoho ze sousedů stala obětí jedné krasochvilné trhaviny, už vůbec ne.

I toho posledního Silvestra jsem byla schovaná v útrobách domu a vnímala palebný útok nad naší střechou z jeho bezpečí. Čas jsem využila k tomu, abych zavolala svým vzdáleným nejbližším a popřála jim alespoň na dálku všechno nejlepší. Hukot venku trval nebývale dlouho a když jsme opět vyšli, abychom se při cestě zpátky na oslavu pozdravili se sousedy, bylo již hřiště opuštěné ...

Na druhý den jsem v očích jednoho ze sousedů zaznamenala nevyslovenou otázku s náznakem nevyřčeného nesouhlasu. Já si ale nechci dělat nepodložené nebo raději žádné domněnky! Žádné přemýšlení o tom, že by se snad někdo mohl pozastavovat nad tím, že jsme se nepřidali k bujarému veselí nebo že se snad straníme kolektivu … Ne, já věřím, že sousedé jsou chápaví. Vnímají, že se k nim chovám po celý rok přátelsky, mile a jsem nápomocná v případě potřeby. Věřím, že chápou, že každý nemusí sdílet stejné nadšení pro cokoliv a chápou, že bydlet v centru dění není v tomto případě žádná výhra. Věřím, že budou stejně chápaví  jako jsem já.

Když se mě lidé ptají, jak se nám na Andělské Hoře žije, vždycky k tomu že krásně dodávám, že jsou tu vedle silně pozitivních energií taky pozitivní vztahy. Opravdu si nemyslím, že bývá běžné, že by měl člověk mezi sousedy tolik kamarádů, s kterými je mu během celého roku fajn a se kterými se rád schází. A nemusí to být na Silvestra. Někdy je úplně nejlepší, když Tě jen sousedka zastaví na cestě domů s milou otázkou: „Dáme jedno rychlý?“ a než zaparkuješ, čeká Tě na lavičce před domem s hrnkem voňavý kávy …