Už jako holka jsem se na Vánoce dívala kriticky. Co to je za svátek, při kterém bezvěrci velebí náboženskou ikonu (alespoň zpěvem koled), ale ve skutečnosti jde hlavně o plné stoly a hmotné dary? A k tomu všechno to smejčení, honění, nákupní horečka a stres? Dnes musím coby zrale dospělá osoba sebekriticky přiznat, že držím svátky vánoční podobně jako kdokoliv jiný v mém okolí. Taky uklízím, taky nakupuji, taky schovávám, taky peču, vařím, smažím, zdobím, … a nejsem křesťan. Ke své víře nepotřebuji chrámy, symboly ani církevní vůdce. Také pro klidné spočinutí ani pro pohroužení do sebe sama nepotřebuji čekat na Vánoce.

Proto mě i letos paradox Vánoc opět dostihl. Začalo to na předvánočním koncertě karlovarského gymnázia, který se již po několikáté konal v kostele ve Staré Roli. Několik dětských sborů, v jednom z nichž byl účasten i můj syn, radostně pělo o narození Ježíška, panáčka, a já si zase představovala klasické obrazy z betlémů – kolébka s miminkem ve chlévě, sklánějící se postavy nad ní, přihlížející zvířena okolo, … viděla jsem je jako živé. Aby ne, když jsem si je od dětství představovala už tolikrát! A najednou mi došlo, že Vánoce jsou největším historickým úspěchem křesťanství. Kolik miliónů lidí po celém světě jimi oslavuje narození někoho, v jehož existenci nevěří nebo o něm ví pramálo? Někoho, od něhož je dělí tisíce let? A co ta báchorka o synu Božím a neposkvrněném početí? Kolik z nás jí opravdu věří?

Možná právě proto mě letos v televizi mezi všemi pohádkami a Angelikami zaujaly právě dva filmy BBC o rodině Ježíše. Genealogové a historici  vynaložili mnoho času a úsilí při pátrání po rodinných kořenech Ježíšových a po tom, jakou roli rodina v jeho životě hrála. Nepřijali církevní verzi o Ježíšově otcovství Ducha svatého, ale připustili, že otcem Ježíška nebyl ani Josef (ačkoliv ho vychoval jako svého), nýbrž jiný muž, čímž byl položen základ celoživotní odlišnosti a výjimečnosti tohoto chlapce. Také vyvrátili představu Ježíše - jedináčka, přisoudili mu na základě studia hned několik bratrů a sester, vlastních i nevlastních. V mnohém se obraz jejich Ježíše od verze, kterou po staletí pečlivě udržovala církev, odlišoval. Tenhle Ježíš byl ale skutečnější a pravdivější.

Starorolský pan farář nemohl tušit, jak trefné bylo jeho letošní předvánoční slovo na závěr školního koncertu, když se v něm dotkl příspěvku jedné studentky na webu gymnázia, ve kterém vyjádřila svůj postoj k Bibli a nedávné výstavě této posvátné knihy v Karlových Varech. Dívka zpochybnila svou víru v pravdivost písma svatého a nadřadila jí víru v sebe sama a hlavně ve svou rodinu. Kdyby výstava přinesla jen to, že si jedna dívka uvědomila, jaký význam pro ni její rodina má, bylo by to dle slov pana faráře, dostatečně uspokojivé. Nelze než souhlasit.

O vánočních návštěvách kamarádů, sousedů a rodiny jsem si všimla, kolik podob  mají ty „správné Vánoce“. Někteří si je nedovedou představit bez přírodního stromku a nad tím umělým ohrnují nos. Snad všichni se shodnou na tom, že bramborový salát se neobejde bez brambor, ale o jeho dalších ingrediencích se vedou spory. Ještě kontroverznější je téma rybí. Mnozí nemohou kapra ani cítit, naproti tomu pro jiné je i polévka z něj pochoutkou. A jsou tací, které nenaláká ani losos či jiné mořské ryby a tradiční jsou pro ně kuřecí řízky. Kolik lidí, tolik chutí.

Vánocům je ale úplně jedno, jak si je kdo namíchá. Je to s nimi podobně jako s vírou. Pokud jsme jejich podobu jen slepě nepřejali, uděláme si je z ingrediencí, které nám jsou blízké, líbí se nám to, chutnají nám.  A když si uvědomíme, co a koho máme rádi a najdeme si chvíle pro to klidné spočinutí, možná se zahloubáme ještě trochu víc. Možná se pak zamyslíme i nad tím, čemu my vlastně věříme. Jaká je ta naše životní víra?