Klidně by mi mohli zpívat „Jsi má, levandulová,…“, ale u mě by to bylo spíš růžovolevandulová, … pro tyhle dvě rostliny mám opravdu slabost a teď si jich užívám plnými doušky, nebo spíš plným dechem. Miluju tu nádhernou směsici vůní růží a levandule. První roky pěstování jsem se levandule doslova nemohla nabažit a sklidila každý fialově kvetoucí klásek – jako kytičku na pověšení, do vonných polštářků, na pečení, na dárky,… Teď natrhám už jen pár a o všechno ostatní se štědře podělím s motýly, čmeláky, včelami, vosami,… na terase je nebývale živo a mě baví pozorovat ten přelétavý cvrkot. Někdy to vypadá, že si na naší levanduli dal dostaveníčko hmyz z dalekého širokého okolí. Ještě nikdy se mi nestalo, že by mě naši hmyzí hosté napadli a uštědřili mi nějaké bodnutí. A to do té voňavé nádhery vkládám nejen ruce, ale bořím i svůj nos.

 Prostě tu žijeme v symbióze. To ovšem platí jen o lidských členech rodiny. Z naší fenky, jinak nejmírumilovnějšího psa na světě, se v letním čase stává krutý zabiják. Dráždí ji všechno to bzučení a létání kolem a záhony levandule jsou místem, kde si chladí svou žáhu. Občas ji podezřívám z toho, že se stala závislá na včelím a vosím jedu a musí si denně doplňovat svou dávku.

Vrchol levandulové sezóny každý rok slavím po svém – pečením levandulových sušenek podle provensálského receptu. V kuchyni to voní tak intenzívně, že kdyby levandule obsahovala opiáty,byla bych jistojistě v rauši … no vlastně jsem – ve sladkém levandulovém opojení smyslů J